Vědomá jest věc, že pokolení lidské čili lidstvo podle známek tělesných a povahy jazykův na rozličná plemena, čeledi, kmeny a národy se dělí. Z místa, které tento neb onen národ v pořadí kmenův a plemen lidských zaujímá, poznává se jeho větší nebo menší s ostatními národy příbuznost.

Jakož v určení počtu plemen a kmenův, tak ani v užívání jmen nepanuje posavad mezi učenými zpytateli dokonalá souhlasnost. My, ohledem na nynější předsevzetí naše, cíle hrubě se nechybíme, přijmeme-li za pravé rozdělení celého lidského pokolení na čtvero plemen, totižto na indoevropejské, semitské, severské a čínské. Poněvadž ale v slovanském dějepisu a jazykozpytu nejvíce jen o kmenech a národech prvního a třetího plemene, t. j. indoevropejského a severského, řeč jest, z příčiny že národové ostatních dvou plemen ve známé době se Slovany bližších a trvalých svazkův neměli, proto také na místě tomto jediné o oněch, s pominutím posledních, co nejkratčeji něco povědíno buď.

Plémě indoevropejské, na celém oboru zemském nyní nejen na počet nejhojnější, ale i duchovně a občansky předčící, rozkládá se ve mnohé starší i novější čeledi, kmeny a národy. Titoť jsou v Asii: čeleď hinduská s kmenem indickým, čeleď areitská s kmenem medským a sarmatským, jehož odnože Osetinci v Kavkazu, afganským, perským, kurdským a armenským; v Evropě: čeleď thracká s kmenem thrackým, jehož odvětví Arbanasi čili Arnauti v Turecku, řeckým a latinským, čeleď celtoněmecká s kmenem německým, celtickým, jehož ostatkové horáci skotští čili Kaledoni a Irové, a cimbrickým, jehož potomci Brejzarové ve Francouzsku a Walisčané v Anglii, čeleď vindická s kmenem litevským a slovanským.

Kmenové plemene severského sídly svými zaujímají nejen severní polovici Asie, ale i drahnou částku nejpůlnočnější Evropy a Ameriky, jsouce asi v patero čeledí skupeni. Tyto jsou: čeleď uralská s kmenem loparským a čudským, na tři hlavní štěpy rozvedeným, východní, t. Voguly, Ostjáky, Permjáky, Zyrjany, Votjáky, Mordvíny a Čeremisy, západní, t. Čuchonce ve Finlandsku a Čudy v Estonech, a jižní, t. Maďary v Uhřích; kavkazská s mnohými drobnými kmeny, zvláště Čerkesy, Lesgy čili Avary a Gruzy; čeleď samojedská se dvěma kmeny; čeleď turecká s několika kmeny, k nimž i poturčenci Baškiři, Meščeráci a Čuvaši náležejí; čeleď mongolská se čtyřmi hlavními kmeny, mezi nimiž Kalmyci nás nejbližší jsou.

Jakož plemena po stupních v čeledi, čeledi ve kmeny, kmenové v národy, národové v jiné menší větve a ratolesti se rozkládají a rozrostají, tak i s jazyky jejich jest. Než poněvadž se nám určitých a vůbec přijatých názvův nedostává, jimiž bychom mluvu lidskou podle stupňův jejího pokrevenství rovnoběžně s oněmi rozdíly plemen, čeledí, kmenův a národův označovati mohli; proto zde, pro lepší vyrozumění toho,^[7] což následovati bude, jediné to připomeneme, že slova jazyk v tomto spisu užíváme na stejném stupni s názvem_kmen a slova řeč s názvem národ. Jazyk pak dělíme na mluvy čili řady řečí více méně sobě příbuzných, mluvu na řeči, řeč na nářečí, nářečí na podřečí, podřečí na různořečí.^[8]

Za základ a střed tohoto potažného a tudy libovolného rozřadění beřeme vlastně řeč, kterouž tam nacházíme, kdež způsob mluvení jednoho národu, ačkoli snad někdy zeměpisně a občansky rozdrobeného a za tou příčinou i rozličných jmen užívajícího, tak jest sobě látkou i formou příbuzný a snadno srozumitelný, že všickni jeho oudové, ovšem při potřebné pomoci škol a národního vychování, pohodlně a bez újmy svého vzdělání, anobrž k nemalému prospěchu celku, jednoho písemného jazyka užívati, jednu literaturu vzdělávati mohou, byť to snad nyní zde onde jinak bylo. Neboť ve světě, t. v lidských věcech, mnoho jinak jest, nežli by, rozumně mysle, mohlo a mělo býti.

Tomuto rozdělení lidstva na plemena, čeledi, kmeny, národy a menší větve, a hovoru lidského na jazyky, mluvy, řeči, nářečí, podřečí a různořečí tak rozuměti dlužno, žeť ono jest pouhý obrazec, s obzvláštním ohledem na kmen slovanský ponavržený, jehož v jednotných případnostech přiměřeně k věci samé, t. velikosti a rozlehlosti kmenův a jazykův, buď porozšířiti, buď zúžiti potřebí. Příroda zajisté miluje jak v jiných svých útvorech, tak i ve tvoření kmenův a jazykův lidských nekonečnou rozmanitost. Tím to jest, že ježto někteří kmenové a jazykové, jako na př. slovanský a německý, téměř v neobmezené moře národův a nářečí i jiných poddílův se rozlívají, jiní na odpor, jako ku př. osetinský, ostatek to medského, již jen na vzor pohorské studánky, bez přítoku i odtoku, jednotvárně bytnost svou prodlužují. Jazyky těchto maličkých^[9] kmenův týmž, co oněch velikánských, měřidlem měřiti bylo by nemístné.

Ačkoli pak dvojího způsobu jsou znakové, podle nichž obor lidstva na třídy se rozkládá a příbuznost národův určuje, tělesní, na oustrojnosti těla člověčího založení, a duchovní, z řeči vážení, však nicméně v mravném čili výkonném ohledu převaha jest tak velice na straně poslední, jak velice duch nad hmotu vyniká. Jazyk zajisté jest oblesk ducha, jest duch sám, konavě živý. Bez jazyka byl by člověk na zemi této málem více než zvíře, neboť vždy týž a týž, zbaven jsa hlavního nástroje^[10] k založení občanské společnosti a ke všestrannému sebe v ní zdokonalování, což cíl jest člověčenstva. Jazyk jest, mluv co mluv, v prvotním tajemství plném zárodu svém dar boží, neprostředný smyslný výprysk čili promyk duše nadsmyslné.^[11] Ze stupně vzdělanosti jazyka, vyobrazeného v národní literatuře, poznává se nejjistěji stupeň vzdělanosti národu, a ze stupně lásky k němu i péče o jeho zachování a zdokonalení, bez vnucování jinorodcům, stupeň duchovní i mravné^[12] výšky jeho. Národ, jenž, maje povědomí důležitosti přirozeného jazyka pro vyšší duchovní život svůj, sám jej zavrhuje a jeho se odříká, páchá nad sebou samovraždu a přerušuje tím věčné zákony boží.^[13] Milovati a hájiti nad život svého, šetřiti a nepotlačovati cizího jest zde svatá povinnost každého jak člověka, tak národu, jenž k mravnému^[14] povědomí sebe a svého určení dospěl.^[15]

Jazyk slovanský co jazyk kmene prastarého, velikého, od pradávna nesmírné prostranství zemí zaujímajícího a na mnohé, obzvláštní správy užívající národy rozptýleného, dělí se na znamenitý počet nářečí, z nichž jiná povahou svou sebe bližší a příbuznější, jiná různější a povzdálenější jsou. Podle rozličnosti stupňův této příbuznosti vidí se toto vedle sebe postavení všech slovanských nářečí býti k věci nejpřiměřenější.

V jazyku slovanském jest mluva dvoje: jihovýchodní a západní.

Mluva jihovýchodní dělí se na trojí řeč: ruskou, bulharskou a illyrskou; mluva západní na čtverou: leskou, českou, lužickosrbskou a jižjiž vymřelou polabskou.

V řeči ruské rozeznáváme nářečí troje: velkoruské, maloruské a běloruské; v bulharské, ač jen historicky, dvoje: církevní čili cyrilské a novobulharské; v illyrské troje: srbské, chorvatské a korutansko-slovenské; v leské jedno: polské, v české dvoje: české a uhersko-slovenské; v srbskolužické tolikéž dvoje: hornolužické a dolnolužické; v polabské jen jedno: drevanské, téměř vyhaslé.

Mnohá z těchto nářečí rozbíhají se na rozličná podřečí, jichž počtu ještě určiti nelze. Zdeť jen toto dvé, jakožto známější, zejména uvedeno buď: novohradské^[16] a kašubské; ono velkoruského, toto polského nářečí poboční výstřelek.

Menší jak v nářečích, tak i podřečích znamenané rozdíly jmenujeme různořečími. Jejich počet u kmene tak ohromného a rozšířeného, jako^[17] jest slovanský, jest jistě neobmezený a nepřehledný. Pročež k nim zde jen místy a s poskokem zření obrátíme.

Podle toho projdeme v jazyku slovanském mluvu dvoji, řečí sedmero, nářečí čtrnácte a k tomu ještě podřečí dvé.

Počítámeť pak lidnatosti celého kmene slovanského, těchto sedmera řečí a dvanáctera nářečí, s odloučením církevního a drevanského, užívajícího, roku 1842 do 78,691.000 duší.

Jakož jazykové, tak i řeči a nářečí dělí se různo jednak formou čili gramaticky, jednak látkou čili lexikálně. Formální čili gramatičtí rozdílové záleží buď v základních hláskách, buď ve přízvuku, buď v tvoření slov, buď ve skloňování a časování, buď naposledy v sadbě;^[18] lexikální naproti jednak ve přítomnosti jistých slov v jedné a nebytí jich v druhé řeči, jednak též v užívání jich zde i tam v docela rozdílném smyslu. K dokonalému vyměření podstatných vlastností a vytčení hlavních znakův kterékoli řeči náleželo by ovšem ke všem těmto teď dotčeným rozdílům stejné zření míti: než poněvadž to věc přeobšírná, a k pouhému rozeznání jedné řeči ode druhé již stručné vytčení vlastností a rozdílův v základních hláskách dobře postačuje; proto nynější náš oukol nebudiž dále, než k tomuto vymezení, proveden a z jiných gramatických oddílův, zvláště skloňování a časování, jen onde i onde jako na příklad a mimochodem něco podotčeno. V označení mluv, řečí a nářečí beřemeť sice za základ znaky výhradné, avšak proto znakův několika oudům též řady, nikdy všechněm, společných vždycky a naprosto nevylučujeme, snažíce se tak stejným časem, vedle rozeznání patrných a tak říkaje makavých rozdílův řečí a nářečí, též ku poznání ukrytější jejich příbuznosti a rozmanitého jedněch do druhých zabíhání mysl čtenáře vésti. Při čemž jediné na to dobře pamatovati sluší, že k určení řeči neb nářečí znakové zde vytčení nikdy každý sám o sobě anebo několik z nich porůznu sloužiti nemohou, nýbrž že všickni dohromady, v témž počtu, jakž zde položeni jsou, vzati a přiměřováni býti musí.

Pole

Mluva tato prostírá se po zemích přeobšírných od národa ruského, bulharského a illyrského zaujatých a do tří evropejských státův, t. ruského, rakouského a tureckého vtělených, dosahujíc na severu Archangelska, na jihu Soluna,^[19] na východu celistvě Vjatky^[20] a Saratova, roztroušeně (σπoράδην) až Ameriky, na západu Gorice^[21] a Terstu, anobrž až Bělé^[22] v království benátském. Počítámeť sem l. 1842 ouhrnkem 62,017.000 Slovanův, a sice Rusův 51,184.000, Bulharův 3,587.000, Illyrův 7,246.000, a z těch ve státu ruském 48,590.000, rakouském 7,327.000 a tureckém 6,100.000.

Znaky

1) d před l se nepřisouvá: sało (sádlo), myło (mýdlo), kadiło (kadidlo), moliti sja (modliti se).

2) d a t před ł a n se vysouvají: pał (padl), veł (vedl), sěł (sedl), krał (kradl); sčeł (sčetl), cvěł (květl); b) vjanu,venu (vadnu), vъsprjanu, vъsprenu (probudím se), vъzbъnu (vzbudím se); svěnu (světnu, svitnu), vъzblesnu (vzblesknu, místo vzblestnu).

3) Přísuvné l místo změkčujícího j po retních v, b, p, m: zemla (země), kapla (kapě, krůpěje), krovla (krov), sopla (píšťala), korabl (koráb), žeravl (žerav), vъpl (vep), javlu (jevím), kuplu (koupím), dremlu (dřími), lovlen (loven), vablen (váben), toplen (topen), ostavlen (ostaven), postavlati (stavěti), pogublati (hubiti).

4) m ve slově motriti a odvozených smotriti, smotrěti, smatrati atd. (patřiti atd.).

Řeči

Troje: ruská, bulharská a illyrská, ona se třemi, ta se dvěma, tato opět se třemi nářečími, o nichž týmž pořádkem obzvláště jednati budeme.

Pole

Od Archangelska na severu, anobrž od jezera Imanderského^[23] v Lopařích a mysu Voronovského^[24] i oustí Mezeně v Bílém moři až do řeky Kubaně, oustí Dněstru, Syhotě,^[25] Mukačeva^[26] a Uhváru^[27] v Uhřích v dél a od Vjatky,^[28] Simbirska^[29] i Saratova, anobrž s nepatrnou přítrží od samého Orenburka^[30] až do Horodna,^[31] vsi Šlachtové^[32] v Tatrách a Bardějova^[33] v Uhřích v šíř mluví lid pospolitý jednou a touž řečí ruskou, na několiko nářečí rozdělenou. V ten způsob prostírá se řeč ruská po větší částce evropejského Ruska, jihovýchodním cípu Polského, s Ruskem spojeného království, východní polovici království halického a vladimirského a severovýchodní částce Uher, zemí do státu rakouského vtělených. Vně tohoto celistvého oboru přeobšírných zemí a krajin bytujeť řeč ruská ve mnohočetných osadách Rusův v Sibiři, v uralském pohoří na řece Uralu čili Jaiku, po březích Chvalinského moře,^[34] na dolejší Volze a Tereku,^[35] za Kavkazem, v Tavrii,^[36] na řekách Sviři^[37] i Ojati mezi Ladožským a Onežským jezerem a téměř ve všech vlastech, žezlu císaře ruského podlehlých. Potom v Uhřích v hojných osadách Rusinův uprostřed lidu maďarského a jiného. Počet lidu, na tomto ohromném prostranství jednou a touž řečí mluvícího, obnáší 51,184.000, z nichž 48,410.000 do ruského, 2,774.000 do rakouského státu náleží, 47,844.000 k východní čili řecké, 2,990.000 k též s římskou sjednocené, 350.000 k západní čili římské církvi se přiznává.

Znaky

1) Přísuvné e a o mezi plynnými l a r a němými^[38] souhláskami, bereg (břeh), derevo (dřevo), bereza (březa), žełob (žlab), čełověk (člověk), zołoto (zlato), poroch (prach), korova (kráva).

2) Začátečné o m. je: odin (jeden), ozero (jezero), osetr (jesetr), oleň (jelen), oseň (jeseň).

3) ja místo ę: mja, tja, sja (mě, tě, se), mjaso (maso), rjad (řad), pjaď (píď).

4) o místo ъ: dołg (dluh), vołk (vlk), sołnce (slunce), torg (trh), pjatok (pátek), uzoł (uzel), vichor (vichr).

5) e místo ь: serdce (srdce), smerť (smrt), deržať (držeti), sleza (slza), deň, konec, meč.

6) Dvoje l, tvrdé ł a měkké l: głagoł (hlahol), oreł, igła (jehla), ľzja (lze), ľvov (lvův, lví), ľgota (lhota), poľza (plzeň, užitek), prijateľ (přítel), lěkar’, lěs (les).

7) č místo ť, cyr. št: noč (noc), moč (moc), peč (pec), chočet (chce), gorjuč (horoucí), tysjač (tisíc).

8) ž místo ď, cyr. žd: nuža (nouze), meža (meze), čužij (cizí), probužať (probouzeti).

9) Gen. jdn. počtu^[39] přídavných jmen na -ogo (-oho): dobrogo, vysokogo.

Nářečí

Podle obyčejného, od nás za pravé přijatého rozdělení rozkládá se řeč ruská ve troje nářečí: velkoruské, maloruské a běloruské, z nichž opět každé v několiko podřečí se rozpadává. Všecka tato nářečí víže jeden spisovní a literární jazyk, moskevský, zvláštní rod velkoruského.

Pole

Hranice, obmezující prostranství nářečí velkoruského, zahrnuvše do něho předběžně i podřečí novohradské, vycházejí na severu z Kandalaského zálivu^[40] a zahybují se východním břehem řeky Umby na sever k jezeru Imanderskému; odtud se točí na jih, okolo jezera Kovdy,^[41] pobřežím Bílého moře a dolním podkrajím řek Kemi a Vygu k jezeru Onežskému, dále východním břehem dotčeného jezera k oustí Vytegry a korytem též řeky a Kovže k jezeru Běloozeru;^[42] odtud se obracejí na západ přes Tichvin, Šliselburk,^[43] řeku Nevu až za Petrohrad;^[44] odtud sestupují k jihozápadu vedle Čirkovic^[45] a Jamburku^[46] čili hlavní silnice Petrohradské až k Narově^[47] a přímo na jih korytem této řeky i středinou jezera Čudského k oustí jezera Pskovského, dále rozhraním gubernie Pskovské od Estonské a Livonské až k Ljumonovu^[48] na Lži;^[49] odtud se zatáčejí na východ rozhraním gubernie Pskovské od Vitebské až ke Dvině a dále na jih rozhraním gubernie Smolenské, Orelské a Kurské od Vitebské, Mohylevské a Černihovské^[50] až ku^[51] Konotopu^[52] pod Sejmem;^[53] odtud se uchylují k východu a k jihovýchodu rozhraním gubernie Kurské od Poltavské i Charkovské až za Nikolajevku na řece Volčí;^[54] odtud vystupují středem gubernie Voroněžské po Tiché Sosně^[55] až k Donu; odtud se spouštějí k jihu korytem Donu až pod Matjušinu^[56] a dále k jihozápadu rozhraním země donských kozákův od gubernie Voronežské, Charkovské, Jekaterinoslavské i Chersonské až k řecké osadě Lapsi^[57] na řece Kalmiusu;^[58] odtud se navracují na východ nad Rjaženoje^[59] na Miusu; odtud se kloní k jihu, vedle Taganrogu, přes Azovské moře, pod osadu Čuburskou;^[60] odtud se táhnou vnitrozemím na východ k řece Jeji, dále korytem též řeky až ke střední Jegorlické;^[61] odtud vystupují k severu nejdřív rozhraním donských Kalmykův od kozákův k Salu,^[62] potom korytem též řeky až k rozvětvení jejímu u Čirské,^[63] dále rozhraním země donských kozákův od gubernie Astrachaňské k ohbí Volhy pod Caricynem^[64] a řečištěm Volhy až pod Dobrinku,^[65] kdež se okolo osad německých ná západ k Medvědici^[66] vychylují a nad Sosnovkou^[67] opět k Volze vracejí, běžíce řečištěm jejím vzhůru až pod Kulunec;^[68] odtud se podávají na severozápad rozhraním gubernie Simbirské od Kazaňské až k Batyrevu,^[69] pak sestupují přes Karmalejevskou^[70] k Suře,^[71] vracejí se Surou k Volze, zatáčejí se okolo Čeremisův rozhraním gubernie Kazaňské od Nižehorodské i Vjatské vedle Turska,^[72] Kotelniče,^[73] Šestakova^[74] a Jekaterinské; odtud se obracejí nejprve k severozápadu přes Objačevskoj^[75] do Lalska,^[76] pak opět k severovýchodu za Spaskoje^[77] i Jarensk na Vyčegdě; odtud se vznášejí rozmanitými záhyby k severozápadu přes Njuchockoj,^[78] Verkulskoj^[79] a jezero Šajské^[80] k městu Pinegu na Pineze; odtud běží k Mezeni pod Juromskou,^[81] dále řečištěm Mezeně až k Bílému moři a břehem Bílého moře až za oustí řeky Umby, odkudž jsme vyšli. Vně tohoto obmezení bydlí národ velkoruský u valném počtu a hromadně zvláště v gubernii Permské, Vjatské, Kazaňské a Orenburské společně s vymirajícími národy kmene čudského a turkotatarského, kterýchžto čtyř gubernií ouplné poruštění v nedlouhém času se očekává. Dále na východ po celé Sibirii, na čtvery gubernie, Tobolskou, Tomskou, Jenisejskou, Irkutskou, a dvě oblasti, Jakutskou i Kamčatskou, rozdělené, s 2,800.000 obyvateli, z nichž asi tři čtvrtiny Rusové.^[82] Naobrat vnitř toho prostranství sídlí jinokmenci: Čudi na řece Medvědici^[83] v gubernii Tverské, Čeremisi v Kostromské, Mordvíni v Nižehorodské,^[84] Penzenské a Saratovské, Čuvaši ve Vjatské, Tataři v Tambovské, Nižehorodské,^[85] Simbirské a Saratovské, Němci v nových osadách v Petrohradské, Armeni v gubernii Jekaterinoslavské pod městem Taganrogem atd.^[86] Gubernie cele anebo z větší částky Velkorusy zalidněné jsou Archangelská, Olonecká, Volohodská,^[87] Petrohradská, Novohradská, Pskovská, Tverská, Jaroslavská, Kostromská, Vladimirská, Moskevská, Nižehradská, Smolenská, Kalužská, Tulská, Rjazaňská, Penzenská, Simbirská, Orelská, Kurská, Voroněžská, Tambovská, Saratovská^[88] a země donských kozákův; než i v gubernii Permské, Vjatské, Kazaňské a Orenburské převaha jazyka již na straně Velkorusův jest, a dříve než věk mine, gubernie ty za čistoruské počítány budou. Nářečí velkoruské stýká se s běloruským po čáře od Ljumonova na Lži^[89] ke Dvině čili na rozhraní gubernie Pskovské od Vitepské a odtud po čáře od Perelohu^[90] na Dvině až k Chotymsku^[91] na Besedu^[92] čili na rozhraní gubernie Smolenské od Vitepské i Mohylevské, dále s maloruským po čáře již vyznačené od Lukovič^[93] přes Tolstodubovu,^[94] Volčansk,^[95] Don, Taganrog a Jeji^[96] až ke střední Jegorlycké;^[97] na východu vbíháť ono do vlasti jazykův a nářečí tureckotatarských a uralskočudských, totiž kalmyckého, tatarského, votjáckého, permského a zyrjanského, na severu do samojedského a loparského, na západu do čudského a litevského. Jmen obzvláštních pokrajinských v tomto nesmírném prostranství i nyní ještě, po zajití starých buď národních, buď zeměpisných názvův Slovan, Radimičův, Vjatičův, Nizovcův atd., v mluvě^[98] obecného lidu nemálo trvá, od učených domorodcův bohužel posud nesebraných, n. p. Jamochoň, jd. p. Jamochonec, v gubernii Kostromské, okruhu Kinešemském,^[99] Kriviči v újezdě Vesjegonském,^[100] Polěcha^[101] obyvatelé Brjanského újezdu, Korjakovščina země po řece Unži^[102] atd., nepočítajíc sem pouhá místní jména dle řek a měst, n. př. Pošechonci na Šechsně čili Šeksně,^[103] ruští Abderité atd. Počet všech Velkorusův, s Novohradskými spolu, jest 35,314.000, bez těchto 32,084.000, vesměs vyznavačův východní čili řecké víry, avšak na pravoslavné i rozkolníky čili starověrce rozdělených.

Znaky

1) a místo bezpřízvučného o, původně jen v mluvě Moskvanův, a teď již všech vzdělaných Rusův: Maskva (Moskva), varóta (voróta, vrata), gałavá (gołová, hlava), zdaróv (zdoróv, zdráv); než v mluvě prostého lidu v některých krajích zůstává, na rozdíl od běloruského, o neproměněné.

2) e všudy jako je, takže čistého e neslyšeti: djeň (den), sinje morje (siné moře), matjeri (mateři), bjerjeg (bereg, břeh); v některých případnostech jako jo: idjot (jde).

3) e místo i: vej (vij), bej (bij), pej (pij), lej (lij), šej (šij).

4) i místo y po g, ch, k: gibať (hýbat), gik (hek), chiža (chyže), chitiť (chytit), kisť (větev), kipeť (kypět); tak i v obojím lužickém a po g a k i v polském nářečí.

5) ь místo i: vьju (viji), bьju (biji), pьju (piji), lьju (liji), šьju (šiji).

6) o místo y před j: maładoj (mladý), čestnoj (čestný), voju (vyji), moju (myji), noju (nyji), roju (ryji), kroju (kryji), zaroj (zaryj), razkroj sja (rozskryj se).

7) y široké, asi jako ü: byk (býk), bystrosť (bystrost), myło (mýdlo), łysina (lysina).

8) g, ch a k před ě a i ve skloňování a časování beze změny: nagě (noze), muchě (muše), rukě (ruce), žgi (žži), beregi (ostříhej),^[104] peki (pec), teki (tec), vragi (vrazi), znatoki (znatelé).

9) v místo g zhusta v Moskevsku, Tulsku, Kalužsku a jinde: tova (toho), dobrova (dobrého), miłova (milého).

10) t v 3. osobě přítomn. č. oznamovacího způs.: njesjot (nese), vjezjot (veze), stajit (stojí), garit (hoří); njesut (nesou), vjezut (vezou), stajat (stoji), garjat (hoří).

Podřečí

Na bíledni jest, že nářečí, tak veliké a rozsáhlé země zaujímající, nemůže všudy jedno a též býti, nýbrž že přirozeně podlé krajin a větví národu na více podřečí se rozkládá. Počet a rozdíly těchto podřečí ruští učení nejednostejně udávají. Pominuvše jiných, uvedeme zde rozdíly nejnověji od Sacharova (Skaz. rusk. nar. 1841, l. 8)^[105] vyměřené. Pravíť on: „Velkoruské nářečí dělí se na podřečí 1) moskevské, 2) novohradské, 3) suzdalské, 4) zavolžské. Moskevské podřečí pojímáť do sebe různořečí 1) moskevské, 2) tuľské, 3) rjazaňské, 4) kalužské, 5) tverské i 6) vladimirské. V novohradském podřečí zahrnuje se různořečí 1) novohradské, 2) archangelské i 3) onežské. K suzdalskému podřečí náleží různořečí 1) suzdalské, 2) jaroslavské, 3) kostromské, 4) galické i 5) muromské. Zavolžskému podřečí podřizuje se různořečí 1) volohodské, 2) permské, 3) ustjužské, 4) sibirské a 5) ofenské čili jazyk chodebštíkův (přechodníkův, t. cestujících krosnářův, kramářův). Maloruské nářečí dělí se na podřečí 1) kyjevo-perejaslavské, 2) slobodské a 3) volyno-podolské. Kyjevo-perejaslavské podřečí prostírá se po vší Zaporožské a Černomořské zemi. Slováři běloruského nářečí pozůstávají v dílech od Zizanija a Beryndy vydaných.“ Tolik on, nic zevrubního o znacích a vlastnostech jednoho každého z těchto nářečí, podřečí a různořečí nepodávaje. Nadeždin pokládá (v Encyk. Lex. T. IX. a Víd. Let. Liter. 1841, T. 95)^[106] troje nářečí: 1) balticko-ruské č. běloruské, 2) ponticko-ruské č. maloruské a 3) východno-ruské čili velkoruské, ze smíšení prý onoho dvojího, zvláště stěhováním a osazováním, vzniklé. Toto poslední dělíť on v dvoje podřečí: a) novohradsko-suzdalské, v severních krajinách Ruska, v zemích někdejší svobodné obce Novohradské a v podílech knížat Dolgorukovicův, t. ve velkoknížectví suzdalském a jeho oddílech, Rostově, Tveři,^[107] Běloozeře, sev. Haliči, Vel. Ustjuze,^[108] Kostromě a Nižn. Novohradě,^[109] později odtud přes Ural až do Sibirie rozšířené; b) rjazaňské, v zemích starého knížectví rjazaňského, později podél řeky Oky,^[110] nyní rozhraním mezi oběma podřečíma jsoucí, přes podkrají dolejší Volhy (tedy gubernii Kazaňskou, Simbirskou, Saratovskou, Penzenskou, Tambovskou atd., až ke Chvalinskému moři^[111] rozprostraněné. Mluva moskevská, dle něho odrůda podřečí rjazaňského, stojí prý co ostrov ve vlasti podřečí novohradsko-suzdalského. Hlavní znak podřečí novohradsko-suzdalského jest o: hołová, hovorjú; rjazaňského a: gałavá, gavarjú. Jiní dva učení Rusové, G-ý a K-ý,^[112] na žádost naši podali nám tyto výsledky. Nářečí velkoruské dělí se na dvé podřečí: a) vladimirské aneb nižehorodské, jehož pole gubernie Vladimirská, Jaroslavská, Kostromská, Nižehorodská, Permská, Vjatská, Orenburská, Kazaňská, Simbirská, Saratovská a Astrachaňská, a b) jižní čili moskevské, panující v gubernii Moskevské, Rjazaňské, Penzenské, Tambovské atd. Znakové, jimiž první ode druhého se odlišuje, jsou mimo množství zvláštními formami a významy vyznačených slov, tito: 1) o bezpřízvučné neproměněné: gołova, zołoto; 2) e původní buď jako o: jolka (jedle), buď jako i: minja (mne), zilony (zelený), iščo (ještě), než vkladné e (místo ь a ъ) vždy jako i: virch (vrch); 3) glja místo dlja; 4) -at místo -ajet (-ajut): dělat atd. Z tohoto krátkého nastínění patrno, že tu ještě nemálo práce potřebí, aby mračna, jenž nám vzdáleným jasný názor poměrův pokrajinských nářečí velikého Ruska zatemňují, rozplašena byla. Ze všeho tolik s jistotou vysvitati se zdá, že mezi podřečím novohradským a vlastně velkoruským čili rjazaňským třetí neméně důležité, suzdalským nebo vladimirským jmenované, uprostřed leží a přes gubernii Kostromskou, Jaroslavskou, Vladimirskou, Nižehorodskou^[113] a Vjatskou se prostírá. Volohodská^[114] i Archangelská, zdá se, patří k novohradskému podřečí; Kazaňská, Simbirská, Saratovská a Orenburská k moskevskému čili rjazaňskému. My na ten čas jediné o podřečí novohradském níž něco šíře pojednáme.

Slovesnost

Ruská literatura nynějšího času mezi všemi slovanskými jak hojností a rozmanitostí, tak i výtečností plodův bez odporu přední zaujímá místo. V jejím rozvinutí, co do postupu času, velmi patrně rozeznati lze dvoji dobu: starší, od uvedení křesťanské víry a slovanské liturgie za Vladimíra [988] až do Petra Velikého, a novější, od tohoto panovníka, obnovitele Ruska a tvůrce nynější jeho mohutnosti, až do nynějška. Hlavní známka jedné i druhé doby ležíť v jazyku a slohu; totižto v první době psáváno nářečím církevním, ruštinou více méně proplítaným, a jen velmi pořídku v dílech buď občanských, buď básnických čistou národní řečí, pročež i literatura zůstala v ouzkých mezích bohosloví a letopisectví; v druhém začato psáti prostou národní řečí podle podřečí moskevského, ač ne bez květování a lemování z jazyka církevního, a literatura stala se obecnou,^[115] všestrannou, jak Rusové říkají, „měšťanskou“ (hraždanskou). Brzo po rozšíření křesťanství začalo se i spisování na Rusi. Kníže Jaroslav sebral, spořádal a vydal stará ruská práva, známá pod jménem Pravdy ruské [1016 — 1020]; neznámý mnich sepsal život sv. Vladimíra [ok. 1037]; Luka Židjata duchovní řeči a poučení [1059]; Nestor [nar. 1056, umř. 1115 an. 1116] letopisy ruské, nejdůležitější historický památník onoho věku; kníže Vladimír Vsevolodovič Monomach poučení ke svým dítkám [1125]; Cyrill Turovský překrásná kázání [ok. 1150 — 1180]; Daniel cestopis řečený „palomník“ [ok. 1200 — 1210], jiní jiné. Z plodův básnických došly nás: Slovo o pluku Igorově z konce XII. stol., pověst o vpádu Mamaje z XV. století a různé národní písně [vyd. 1804, 1818],^[116] neprávě kozáku Kirši Danilovu připsané. Nejvzácnější však dědictví duchovního života oné doby složeno jest pro potomstvo v tehdejších letopisech a listinách čili obecních ouředních písemnostech, těchto posledních téměř výhradně čistě rusky psaných, jakýmiž v té míře na onen věk nižádný jiný národ honositi se nemůže a jejichž správným, ouplným vydáním nyní z rozkazu císaře zvláštní společnost^[117] se zanáší. Po čas vpádu Tatarův a po vypuzení jich pracováno sice nejvíce ve spisování knih nábožného obsahu, než i letopisectví nezanedbáno docela, v čemž i po uvedení tisku v Rusi [1553] pokračováno. Makarij zhotovil ohromné dílo životův svatých: Veliké Četii Minei [1546];^[118] Kurbský psal děje cara Jana Hrozného; Zizanija, Smotrický a Berynda první mluvnice a slovníky. Pozoruhodní plodové zákonodárství toho času jsou: Sudebník [1550]^[119] a Uložení [1649]. Petr Veliký postavil Rusko v řadu hlavních evropejských mocností: onť předepsal i písmenům ruským nový kroj [1704]^[120] a slovesnosti nový běh. Za jeho času květli vedle duchovních již i spisovatelé světští: Kantemir [1708 — 1744], Tatiščev [1685 — 1750], Treďjakovský [1703 — 1769]. Než tvůrce a otec novější literatury ruské jest Lomonosov [1711 — 1765], jeden z největších duchův, kteří posud na obzoru ruské literatury se zjevili. Mezi vrstevníky jeho vyniká nad jiné básník Deržavin [1743 — 1816]. Na vyšší stupeň i bohatství i dokonalosti povznesla se literatura ruská za Karamzina [1765 — 1826],^[121] původce lehčí ruské prózy. Z básníkův jeho doby předčí nad jiné Žukovský [nar. 1783]; co skladatel nevyrovnaných bájek dosáhl u celého ruského národu klasické vážnosti Kryłov [nar. 1768]. Třetí po Lomonosovu a Karamzinu stupeň národní literatuře položil geniální básník Puškin [1799 — 1838].^[122] Doba, jím začatá, ještě trvá a ocenění mužův, v ní se vyznačujících, již nenáleží sem. K nabytí ouplnější známosti o řeči jak spisovní, tak i prostonárodní a literatuře ruské mohou především posloužiti mluvnice, slovníky, sbírky národních písní a dějepisy literatury. Velmi dobré mluvnice ruské řeči mámeť od Puchmajera [1820],^[123] Greče [1827]^[124] a Vostokova [1831];^[125] ouplného, kritického slovníka se posud nedostává, z vydaných nejlepší jest od Sokolova [1834],^[126] ačkoli pouze ruský. Mezi sbírkami národních písní, jichž mnoho, nejvýš se cení moskevská u Novikova [1780],^[127] od Kašina^[128] [1833] a nade všecko od Sacharova [1838].^[129] Historii literatury ruské psali mimo jiné Jevgenij^[130] [1818, 1827, 1838] a Greč^[131] [1822].

Pole

Novohradští jsou zvláštní větev Velkorusův, jakož někdy občanskou správou, tak ještě až podnes domácí čili pospolitou řečí od bratří svých patrně oddělená. Jak daleko zvláštní toto podřečí na severu do gubernie Olonecké, Volohodské,^[132] Archangelské a j. zasahuje, nám vzdáleným zkumatelům s jistotou dověděti se možné nebylo; pročež jen středinu nynější jeho vlasti čili prvotní jeho kolébku a stará sídla zde zevrubněji udáme. Hranice severní, západní a jižní, od Běloozera až do Perelohu na Dvině, padají do hranic nářečí velkoruského, již nahoře popsaných; východní jsou tyto: řeka Meža,^[133] města Ržev^[134] i Toržok^[135] řeka Medvědica do ústí ve Volhu, řeka Volha do Pestové;^[136] odtud dále rozhraní gubernie Tverské od Jaroslavské až do řeky Mology^[137] a Novohradské od Jaroslavské i Volohodské^[138] až do severního chobotu jezera Kubinského;^[139] odtud řeka Pozorobišča,^[140] město Kirilov a řeka Šeksna^[141] až do Běloozera. V tomto obvodu zahrnuty jsou gubernie Pskovská celá, Novohradské, Petrohradské i Tverské největší částka, Smolenské malá částka. Počet lidu v tomto předběžném vymezení, bez ujmy určitějšího vyzkoumání, vynáší 3,230.000, vesměs, jak již u Velkorusův řečeno, oudův řecké čili východní církve.

Znaky

1) i místo ě, jako v maloruském: chlib (chléb), snih (sníh), bih (běh), so vsim (se vším), na hori (na hoře), u sviti (v světě).

2) i a y smíchané a jedno místo druhého užívané: oni i ony, Židi i Židy, na hory místo na hori (na hoře).

3) o bezpřízvučné bez proměny: vorož’ (kuzedlník), tudyko (tudy), sjudyno (odsud), svojim nohám, Korostin.

4) o místo e po měkkých: joho, jomu.

5) u místo v: u horodi (v hradě), u hori (v hoře); a naopak

6) v místo u: vželi (jižli), v mene (u mne).

7) h místo g: hora, hrebať (oškliviti si), šuhaj (lajblík, vrus. dušegrějka).

8) c místo č: casto (často), molcať (mlčeti), cerez (črez, přes), sěcja (seče, seč), Ivankovic, Cernihov, Polocane, v Ostaškovském i Toržeckém újezdě; a naobrat

9) č místo c: čip’ (vrus. cěp’, řetěz), horniča (světnice), novohoročkij, rukavič (msc., rukavice), parobči (parobci), Němči (Němci), v Demjanském újezdě.

10) joho, jomu atd. po předložkách bez n: v joho (u něho), ot joho (od něho).

11) Odvržené i v soc.^[142] mn. počtu: svojim rukam (svojími rukami).

12) Odvržené t v 3. os. přítomn. č. ukazov. způsobu: bude, ide (jde), chodi; budu (budou), idu (jdou), chodja (chodí). Než v gubernii Pskovské i v újezdech Novohradské, příležících ke Smolenské i Tverské, slyšeti měkké t: budeť, buduť.

13) Užívání příčestí místo minulého času: ja prišedši místo ja prišeł. Ostatně jak ve velkoruském před ě, tak v novohradském podřečí před i, z ě povstalým, g, ch a k se nemění.

Různořečí

O různořečích tohoto veliké prostranství zemí zaujímajícího podřečí na ten čas nic s jistotou říci nemůžeme; jediné o mluvě obyvatelův újezdu Vesjegonského jsme se doslechli, že slove tam krivická a že zvláště změnou měkkého ď v dz: dzeň (den), dzesjat (deset) atd., od novohradského se různí.

Slovesnost

Novohradští, jakož^[143] vědomo, s ostatními Rusy společného jazyka^[144] užívají a společnou literaturu vzdělávají; pročež o slovesnosti vlastně žádná řeč býti nemůže. Myť zde míníme spisy, z nichž by jakéž takéž známosti o podřečí novohradském nabýti se mohlo; a takových stává. Novohradští občané hned od přijetí víry křesťanské byli milovníci literního umění: pro ně vydal kníže Jaroslav Pravdu ruskou [1016 — 1020]; u nich přepsal^[145] kněz Upir Lichy knihu proroctví [1030], diakon č. jahen Grigorij^[146] pro Ostromira evangelia [1056 — 1057] atd. Ve mnohých, na půdě novohradské vzniklých písemných památkách lze stopovati sledy pokrajinského jejich podřečí, což důkazem jest vysokého jeho stáří. Takové památky jsou: Otázky mnicha Cirika [ok. 1136 — 1165], vydané od Kalajdoviče [1821],^[147] letopisec Novohradský od l. 1017 — 1353, pro rozdíl jmenovaný prvním, vydán 1781, 1819 a 1841,^[148] letopis pskovský, vydán od Pogodina [1837],^[149] a nade všecko ouřední listiny a písemnosti obce novohradské od polovice XIII. stol. až do l. 1471, sebrané a vydané v Gosudarstvenných gramotách [1813 — 1826],^[150] v Aktách archeografické expedicí [1836], v Aktách juridických [1838], v Aktách historických [1841] a jiných, ted péčí císařské archeografické společnosti na světlo vycházejících spisech.^[151]

Pole

Obvod nářečí tohoto počíná se u Chotymska^[152] na Besedu,^[153] kdež rozhraní gubernie Smolenské od Mohylevské, a jde střídavě k západu, jihu i jihozápadu, rozhraním gubernie Černihovské^[154] od Mohylevské do Lojeva^[155] a rozhraním gubernie Černihovské^[156] od Minské po Dněpru do oustí Pripeti;^[157] odtud postupuje na západ nejprve po Pripeti až do Bělosorok,^[158], potom rozhraním gubernie Kyjevské i Volyňské od Minské i Horodenské až k Buhu^[159] u Vłodavy;^[160] odtud se zahybuje k severu korytem Buhu až ku potoku Prěsěce^[161] pod Drohyčinem;^[162] zdeť přechází do království polského a sestupuje k jihu přes Losice,^[163] Bělu,^[164] Meziřeč,^[165] Radzyň, východně vedlé Lublina přímo do Ščebřešina;^[166] odtud se zatáčí k jihozápadu přes Rakov a Momoty,^[167] kdež do království halicko-vladimirského přebíhá, do Ulanova^[168] na Sanu,^[169] a táhne se dále k jihu přes Ležajsk^[170] a vedlé Grodziska^[171] až pod Březov,^[172][173] odkud k severu se zahybuje, Žyznov,^[174] Vysokou,^[175] Bratkovku^[176] atd. obchází, pak k Budzynu se vrací a přes Duklu, Zmygrod,^[177] jižně pod Gorlicí a Grybovem^[178] ke vsi Roztoce^[179] na Popradě se vine, vsi Šlachtovu,^[180] Čornuvodu,^[181] Byłuvodu^[182] a Javirky^[183] za touto řekou okružuje a zpět pod Pivničnu^[184] dochází; odtud se obrací k jihovýchodu z počátku korytem Popradu, Halič od Uher dělícího, až do Leluchova,^[185] potom, přejda do Uher, řečištěm Teplé^[186] přes Rokytov^[187] k Dlouhé Louce^[188] nad Bordějovem;^[189][190] odtud na jih přes Kurimu^[191] až blízko Hanušovec^[192] na Teplé; odtud se zahybuje k severu a obchází Stropkov, Sninu a Humenné čili sídla tak jmenovaných Sotákův, docházeje opět Teplé pod Hanušovci; odtud padá k jihu korytem Teplé i Ondavy až do oustí Ternavy; odtud běží k východu nad Butkovci,^[193] přes Mukačevo až nad Berehy;^[194] odtud se zatáčí nazpět k západu k Latorici,^[195] okolo Dobroně^[196] i Kasoně,^[197] a vrací se opět pod Berehy; odtud se vine k východu pod Sylešem,^[198] přes Holmy,^[199] okolo Hustu^[200] a dále, s malými výminkami, korytem Tysy^[201] až k Syhoti;^[202] odtud se obrací východním břehem Bílé Tysy až za Jasynov,^[203][204] kdež hranic halických dosáhá; odtud sestupuje rozhraním Haliče a Uher až ku pramenům Bílého Čeremoše,^[205] kdež do Haliče vchází, a pojma pod se Izvor,^[206], Šipot vyšni,^[207] Rusku, Baniliv,^[208] Petrovce,^[209] Kupku^[210] a Terešeni,^[211] pod Bojanou^[212] na Prutu do ruské Bessarabie vstoupá, pak severním jejím tříslem nad Bričany^[213] dále k Soroce^[214] a Cekinivce^[215] na Dněstru se táhne; odtud dílem korytem Dněstru, dílem suchou zemí okolo valaských vesnic u Kamenky, Rybnice, Dubosarů,^[216], Hrihoropole^[217] se vina, nejprve k oustí Dněstru, potom dále na východ břehem mořským až ku Perekopu^[218] v Tavrii se prodlužuje; odtud přeskakuje za moře k oustí Kubaně, obchází černomořské kozáky, z počátku korytem Kubaně až do Voroněžské, potom středozemním rozhraním jich od gubernie Kavkazské až do Střední Jegorlycké;^[219] odtud suchou zemí pod Čuburskou,^[220] odkudž přes moře k Taganrogu přechází a po čáře, již výš v ohraničení Velkorusův popsané, k tečce u Chotymska na Besedu, od níž jsme vykročili, dobíhá. Pole toto nářečí maloruského pojímáť do sebe v Rusku gubernie Volyňskou, Kyjevskou, Černihovskou,^[221] Poltavskou, Charkovskou, částku Voroněžské (asi čtvrtinu), Jekaterinoslavskou, Chersonskou, Tavrickou s zemí černomořských kozákův, Podolskou a částku Bessarabie; v království polském díl gubernie Podlaské i Lublinské; v království halicko-vladimirském okruhy Přemyšlský,^[222] Lvovský, Žolkevský,^[223] Zločovský,^[224] Tarnopolský, Břežanský,^[225] Samborský,^[226] Sanocký,^[227] Stryjský,^[228] Stanislavovský, Kolomejský,^[229] Čortkovský,^[230] a částky Řešovského^[231], Jaselského,^[232] Novo-Sandeckého^[233] i Černoveckého čili Bukoviny; v království uherském stolice Bereskou, Uhvárskou, Ugockou a Marmarošskou z větší a Zemnenskou (Zemlinskou)^[234] i Šáryšskou z menší částky, osad po jiných stolicích roztroušených sem nepotahujíc. Vně zajisté tohoto ohraničení slyšeti nářečí maloruské v roztroušených osadách Rusinův v Uhřích ve stolicích před i za Tysou ležících (dvě osady, Kucura^[235] a Kerestúr,^[236] až v Báčské, a jedna, Šid,^[237] až v Sremské stolici za Dunajem), v Moldavě, Valachii, Bessarabii a Tavrii. Vnitř něho leží několik jako ostrovův cizích řečí a jazykův: jmenovitě řeči polské v Haliči okolo Feldštýna^[238] a Chyrova,^[239] též mezi Zaršynem^[240] i Bukovskem,^[241] jihozápadně od Sanoku;^[242] srbské v gubernii Chersonské a Jekaterinoslavské od Krylova^[243] a Kaljužiny^[244] na Dněpru až do Torhovice^[245] na Sinjuše;^[246] německé v Haliči porůznu, zvláště pod Lvovem a Haličem, v gubernii Chersonské u Odessy a nad Nikolajevem, v gubernii Černihovské^[247] na Desně a pod Bachmačem,^[248] v gubernii Voroněžské u vtoku Sosny do Donu, v gubernii Jekaterinoslavské na Dněpru u Podhorodného^[249] a níže naproti Aleksandrovsku^[250] i ostrovu Chortickému,^[251] v gubernii Tavrické na řece Moločné; řecké v pomoří Azovském na řece Kalmiusu a Miusu; naposledy turecké v témž pomoří od Perekopu až do Kalmiusu. Nářečí maloruské stýká se na východě s velkoruským po čáře od řeky Jeje^[252] až do Chotymska na Besedu, na západě i severu s běloruským po čáře od Ljumonova^[253] až do oustí říčky Prěsěky^[254] do Buhu v oblasti Bělostocké; na západě nejdřív s polským po čáře od Buhu do Šlachtové^[255] i Pivničné, potom s uherskoslovenským až do oustí Ternové v Ondavu; na jihu s jazykem maďarským po čáře od Ondavy až do Holmu, pak s valaským až do oustí Dněpru, potom s tureckým, německým i řeckým až do Taganrogu, naposledy s čerkeským na Kubani a tureckým od Kubaně k Jeji. Pokrajinských, obzvláštních jmen v Rusku méně (Ukrajna, Ukrajinci, Záporožci a j. známá, dílem již zastaralá, Postolníci v Podlasí na levém Buhu), v Haliči a v Uhřích více: tak slovou Lemkové (Lemky)^[256] v někdejší zemi Sanocké a povětě Běckém,^[257] jejichž odvětví v severních Uhřích na horní Ondavě Krajňáci,^[258] Bojkové (Bojky)^[259] v zemi Zydačevské^[260] i Halické a vlast obou Podhoří (Pidhirje), Huculi v krajišti Kuty i Pokutje zvaném, jichž větev Čeváci (Čevaky)^[261] pod horami na Teresvě,^[262] Opolí (Opilje) č. země Lvovská, kdež Hrivňáci (Hrivnjaky), Doly okolí přemyšské a jaroslavské atd. Počet Malorusův po vyloučení všech jinojazyčníkův, zvláště Polákův, jichž co šlechty a měšťanstva v západních čili předdněprovských guberniích Maloruska a ve východním Haliči množství, potom Židův, jichž tu neméně, Němcův, Řekův, Tatarův^[263] atd., vystupuje na 13,144.000 duší, z nichž 10,370.000 do Ruska a 2,774.000 do Rakouska, a sice 2,149.000 do Haliče a 625.000 do Uher, padá. Z těchto jest 10,154.000 křesťanův východního čili řeckého obřadu a 2,990.000 téhož obřadu s římskou církví sjednocených, odkudž uniti čili poslovanile unijati slovou, a sice 2,774.000 v Rakousku a 216.000 v království polském.

Znaky

1) i místo ě: svit (svět), lito (léto), tisto (těsto), misjac (měsíc), hnizdo (hnízdo), biłyj (bílý); tak v podřečí novohradském a z částky i v nářečí srbském^[264] dle vyslovení Slavoncův a Dalmatincův,^[265] též v českém.

2) i místo o (v této případnosti i po hrdelních h, ch, k): kiň (kůň), mij (můj), nižka (nůžka), dvir (dvůr), sokił (sokol), pidošva (podešva), pidile (podolí), pidkiv (podkov); totéž i v zašlém drevanském nářečí v polabských Slovanech.

3) o bezpřízvučné beze změny: do domoňku (do domečku), šyrokoho (širokého), mołodci (mládci).

4) y místo i čili y a i stejně znějící, něco ouže než velkoruské y: łyst (list), pysaty (psáti), myłyj (milý), nosyť (nosí); podle toho d, n, t a l před původním i znějí tvrdě, protože se toto jako y vyslovuje; ale před i, z ě a o povstalým, měkce: divča, nižka, stił, lito.

5) u místo v: u lisi (v lese), uslid (vsled), učora (včera); a naopak

6) v místo u: vže (již), vmiraju (umírám).

7) h místo g: bohiv (bohův), hadaju (hádám), hora, hodi (dost).

8) k místo c: kvitka (f., místo cvětka, kvítek); než i cvit (květ) obyčejné.

9) chv místo f: chvartuch (fěrtuch), chvasolja (fizole).

10) v často místo ł: vovk (vlk), povnyj (plný), žovtyj (žlutý), pysav (psal), ljubyv (líbil), kazav (kázal).

11) c, s, z místo k, ch, h před i místo ě: divci (děvce), svasi (svase), nozi (noze), na dorozi (na dráze); a ž, č místo h a k v imperativu: sterežy (střez), dvyžy (dviz, dvihni), pečy (pec), tečy (tec); než v nom. množ. počtu h, ch, k zůstává: vorohy (vrahové), Turky (Turci).

12) i předsuvné: ik, iko (k, ke).

13) v předsuvné před o (i) a u: vivcja (ovce), viči (oči), vin (on), vid (od), vułycja (ulice), vucho (ucho).

14) Okončení ženské -cja místo -ca: mołodycja (mladice), troicja (trojice), carycja (cářice, císařovna).

15) Splývající infin. -ti s náměstskou sja v -ćcja: kochaćcja (kochati se), spodivaćcja (spodívati se).

16) Třetí osoba v přít. č. ukaz. způs. v jd. počtu po e odvrhuje t: vede, kłyče (křičí č. zove), nese, rehoče (řechce); ale po i a v mn. počtu je drží: chodyť (chodí), stoiť (stojí), bižyť (běží), nosyť (nosí).

17) Budoucí čas též s imu složený: mohty-mu (moci budu), mohty-mem (moci budem).

18) Zdrobnělých forem množství, až i v časoslovích:^[266] spatky (spáti), jistky, jistočky (jísti), huljatky (procházeti se), letiteňky hadaje (zamýšlí letěti); nápodobně u hlavních^[267] a přídavných jmen: matusenečka (máti), harneseňkyj (pěkničký), macjupeseňkyj, macjupeseničkyj (malý) atd.

19) Zveličující přídavné na -ennyj: zdorovennyj, dužennyj, vražennyj (velmi zdravý atd.).

Podřečí

Maloruské nářečí na několik podřečí se dělí; jináč zajisté v okolí Kyjeva a Perejeslavi^[268] čili mezi Dněprem a Sejmem, jináč v podkrají Desny, jináč naposledy v podkřídlí Tater a v Tatrách se mluví. Od Sejmu po Desně ku př. místo i, pošlého z o, slyšeti ui: kuiň, sjuiľ; Karpatorusíni mají je místo ą, a: žjety (žati), tježko (těžko), pšenycje (pšenice); y místo o: łyžka (lžíce), dryva (dřeva); dž místo ž: chodžu (chodím), čudžyj (cizí) atd.^[269]

Slovesnost

Ačkoliv Malorusové v písemném jazyku a literatuře s bratry svými Velkorusy odedávna dokonale sjednoceni jsou; však nicméně nacházejí se rozliční, jak starší, tak i novější spisové, buď docela, buď aspoň z částky v prostém maloruském nářečí zhotovení, z nichž důkladné o něm známosti nabyti lze. Již v nejstarších jihoruských písemných památkách, jako na př. v obou Sbornících, od jahna Jana psaných 1073 a 1076, v evangelium krylovském 1143,^[270] v Obštníku z XII. stol. ve Vídni atd., nachází bystřejší a zkušenější oko nejedny sledy maloruských forem, jichžto počet v pozdějších rukopisech, např. v Ephrenu Syrském 1370 a j., nadto pak v listinách knížat vladimirských a halických z XIV. stol., naočitě vzrůstá. V XV. a XVI. století, když v západní Rusi nejvíce psáváno a tištěno nářečím běloruským aneb aspoň na běloruském kmenu vštěpeným, i v Malorusku jakýsi prostřední sloh z běloruských a maloruských živlův, ne bez příměskův z církevního jazyka, tvořiti se počal. Léta 1556 — 1561 přeložil Michal Vasiljevič, arcipryšt sanocký, čtvery evangelia z řeči staroslovanské čili církevní, již on bulharskou zve, na maloruskou. V novější době někteří milovníci mateřského nářečí začali skládati a vydávati básně, pověsti a jiné zábavné spisy v prosté, čisté, milodyšné maloruštině, což jakožto zvláštnost, v tomto svém obmezení jednotě literatury neškodící, vždy svou chválu má. Počátek učiněn od Kotljarevského^[271] s přeoděnou Aeneidou [1798; 1809]; po něm postupovali Pavlovśký,^[272] [1818] Maksymovyč^[273] [1827], Sreznevśký^[274] [1833], Hrebinka^[275] [vrus. Grebenko, 1834], Kvitka^[276] [jinotajitelným jménem Osnovjanenko, 1834], Bodjanśký^[277] [1834], Synelnikov^[278] [jin. Dovhonosenko, 1836], Zabiła^[279] [vrus. Zaběła, jin. Topola, 1837], Metlinśký^[280] [jin. Mohyla, 1839], Kostomariv^[281] [jin. Hałka, 1839] Borovykovśký,^[282] Špyhoćký^[283] a mezi Karpatorusíny Vahylevyč^[284] [1837], Holovaćký,^[285] Šaškevič, Ilkevyč^[286] [1840] a j. Chudou mluvnici tohoto nářečí vydal Pavlovśký^[287] [1818]; u Łučkaje^[288] [1830] a Łevického^[289] [1834] nářečí maloruské není dosti přísně od církevního odděleno. Slovníka se nedostává. Dobré sbírky překrásných maloruských písní vydali kníže Certelev^[290] [1819], Maksymovyč^[291] [1827; 1834], Zaleski^[292] [1833], Sreznevśký^[293] [1833], Pauli^[294] [1839], Markevyč [1840]^[295] a j.

Pole

Čára, pole tohoto nářečí objímající, počíná se u Ljumonova^[296] na řece Lži,^[297] západně pod Opočkou,^[298] na rozhraní gubernie Pskovské od Vitebské,^[299] a sestupuje na jih vedle Ljucyna^[300] přes Rajbykozy, Torčilovo a Dagdu^[301] ku Pridrujsku^[302] na Dvině a dále východním krajištěm gubernie Vilenské přes Braslav,^[303] Rodupišky^[304] k Zaškevičům^[305] na Viliji,^[306] odtud k západu přes Olšany,^[307] Traby,^[308] nad Ivjem^[309] a Lidou^[310] k Horodnu; odtud se chýlí k jihu západním krajištěm oblasti Bělostocké přes Knyšyn,^[311] Bělostok,^[312] Bočky^[313] k ústí potoku Prěsěky do Buhu; odtud, směřujíc střídavě na východ i sever, vpadá dříve do čáry, nářečí maloruské obmezující, již vypsané, až do Chotymska na Besedu, dále do čáry, nářečí velkoruské objímající, tolikéž již vyměřené, až do Ljumonova, od něhož jsme vyšli. Tou měrou nářečí běloruské prostírá se po celé gubernii Mohylevské i Minské, po větší částce gubernie Vitebské,^[314] Horodenské i oblasti^[315] Bělostocké a po menší částce gub. Vilenské. Bělorusové sousedí na severu i východě s Velkorusy od Ljumonova do Chotymska, obzvláštně pak s Novohradskými od Ljumonova do Perelohu na Dvině; na východě i jihu s Malorusy, po čáře od Chotymska do potoku Prěsěky; na západě s Poláky od Prěsěky do Horodna čili určitěji až do vtoku Hanče;^[316] na severozápadu s Litvany a Lotyši od vtoku Hanče do Ljumonova. Obzvláštní jména nám posud žádná ve známost nevešla, místních, podle řek a měst, jako Pinčuchové (Pińčuchy) atd., pomíjejíce. Lidu běloruského po srážce Polákův a Židův, v těch stranách hojných, též Tatarův v městech gubernie Minské, Horodenské a Vilenské (potomkův osazených tam vězňův), počítá se l. 1842 do 2,726.000, z nichž 2,376.000 jest vyznavačův řecké víry a asi 350.000 (dle Platera a jiných) římských katolíkův.

Znaky

1) a místo bezpřízvučného o: tabě (tobě), kaho (koho), bahatyj (bohatý), asličok (oslíček), starana (strana), maładyj (mladý), baju sja (bojím se), pabjažym (poběžím).

2) a velmi zhusta místo ě: hrachov (hříchův), dzjaučyna (dívčina), vjarnyj (věrný), vjanočyk (věneček).

3) ja často místo pouhého e: njahodnyj (nehodný), cjapjér (teprv), sjastryca (sestřice), vjalikyj (veliký), prynjasli (přinesli), bjarezina (březina).

4) Jotování čili změkčování souhlásek před e: cjebje (tebe), nje (ne), pjeryna (peřina).

5) i a y změtené, jako v novohradském a maloruském: zatym (zatím), njezory sja (nezoř se), sjastryca (sestřice), pjeryna (peřina), mužyk (mužík), očy (oči), pryšyj (přiší).

6) i a y místo e: chočyć (chce), chachočyć (chechce), budziš (budeš), čyrvonyj (červený).

7) u místo v: u konjec (v konec), u lese (v lese) a naobrat

8) v místo u: v mjenje (u mne).

9) v často místo ł, jako v maloruském: mavču (mlčím), buv (byl), zavaliv sja (zavalil se), dovhyj (dlouhý), vavčok (vlček), uchapiv (uchopil).

10) h místo g: hołub (holub), aharod (zahrada), torh (trh), łuh (luh), husak.

11) c, s, z místo původních k, ch, h před ě: na rucě (na ruce), k sasědcě (k sousedce), na nitačcě (na nitečce), po dorozě (po dráze), u łuzě (v luze); a v imper. ž i č místo h a k: bjerežy (ostříhej), pječy (pec); než v nom. mn. počtu před i bez změny: dzěcjuky (dítky), Piňčuchy.

12) ć i dz místo měkkých ť a ď: cicho (ticho), cěň (těň, stín), hosci (hosti), spaci (spáti), dzeň (den), budze (bude), dzěvka (dívka), dzivo (div), vyjdzi (vyjdi), chadzi (choď).

13) h předsuvné: heto (eto, aj).

14) v předsuvné před u a o: vuzkyj (ouzký), vutka (utka, kachna), Vosip (Josef), vulica (ulice).

15) Třetí osoba v přít. č. oznam. způsobu v obojím čísle na -ć: vjezeć (veze), płačeć (pláče), chočyć (chce), visić (visí), vodzić (vodí), jeduć (jedou), krešuć (křesají), stojać (stojí), spěvajuć (zpívají), kažuć (káží); někdy se však po e odvrhuje ć: pohladaje (pohlídá), narekaje (naříká), promavlaje (promlouvá).

Podřečí

O podřečích tohoto nářečí s jistotou nic tvrditi nemůžeme. Někteří jazykozpytci rozdíl činí mezi podřečím čistě běloruským, v gubernii Mohylevské a Vitebské čili ve vlastně tak zvané Bělorusi panujícím, a litevsko-ruským, jakéž v knihách XVI. stol. ve Vilně vydaných nacházíme, jež na mluvě lidu v gubernii Vilenské, Horodenské a Minské osnováno a dále od spisovatelův literně vzděláno jest.

Slovesnost

Bělorusové nyní zároveň s Malorusy společníci jsou ve spisovním jazyku a literatuře Velkorusův; než v běhu XIV., XV. a XVI. století psávali a po zavedení umění knihtiskařského i tiskli jazykem svobodně, avšak ne bez vplyvu polštiny, na základu domácího nářečí vzdělaným, kterýžto, v povaze své ode dnešní prosté mluvy lidu ovšem patrně rozdílný, od některých novějších, jakž jsme podotkli, litevsko-ruským nazýván bývá. V jazyku tom, někdy na dvoře litevských knížat panujícím a i potom po sjednocení Litvy s Polskou v litevských zemích ouředním, psány jsou všecky listiny a ouřední písemnosti, týkající se záležitostí zemských i soukromých, zachované dílem v původních deskách zemských v Petrohradě, dílem v přepisích ve Varšavě a z částky již i vydané od Grigoreviče^[317][318] [1824], Muchanova [1836]^[319] a knížete Obolenského [1838].^[320] Z jiných písemných památek onoho věku nejdůležitější jsou: Statut Kazimíra Jagellončika 1492 [vyd. 1826],^[321] Statut Litevský, prvotně l. 1505 sepsaný, potom několikráte, a sice l. 1522 — 1529, 1564 a naposledy 1588 poopravený [vyd. 1566, 1588 a 1841],^[322] Tribunal Vel. knížetství litevského [1581],^[323] letopisec Litvy i kronika ruská [vyd. 1827]^[324] a j. Z knih nábožného obsahu připomínáme zde jen překlad biblí od Skoriny [vyd. v Praze 1517 — 1519)^[325] a vydané od téhož obzvlášť Žalmy [1525], pak Skutky apoštolské a epištoly [1528], pomíjejíce mlčením ostatních, v XVI. a v první polovici XVII. stol. ve Vilně,^[326] Jeví, Ostrohu,^[327][328] Kyjevě, Rochamnově a j. tištěných liturgických a bohoslovních knih, buď cele na tomto nářečí psaných, buď aspoň, což zvláště o knihách bohoslužebných platí, úvody, předmluvami, vstavkami a přídavky v něm psanými opatřených. Za našeho času vyšel katechismus pro katolické Bělorusy v obecném^[329] nářečí, jenž zde na tituli polsko-ruským slove [1835]; nejmenovaný pokusil se o přeodění Virgiliovy Aeneidy^[330] na vzor maloruské (v rukopisu) a Gołębiowský [1830]^[331] i Rypińský^[332] vydali tiskem ve svých spisích několiko přesných běloruských národních písní.

Pole

V kvetoucí době starého bulharského cárství, před přijitím Maďarův, Plavcův a Pečencův do Sedmihradska a Pannonie, panovala jedna a táž řeč slovanská ve všech vlastech k cárství tomu náležících, t. mimo země jihodunajské, v nichž podnes trvá, též v severodunajských, nyní Valachy a Maďary zalidněných, jmenovitě ve Valachii, Sedmihradsku a ve dnešních Uhřích od Dunaje po Pešt,^[333] Jager^[334] a dále k Tatrám a vedle Tater až ku pramenům Tysy. Řeč ta, soudě podle památek, v překladu písem svatých a v bohoslužebných knihách Slovanův řecké církve zachovaných, byla s nynějším, ovšem již velice zkaženým nářečím bulharským stejného rodu a rázu, pročež ji zde pod společným nápisem s tímto zahrnujeme. Po zaplavení od dotčených jinojazyčníkův oněch severodunajských zemí utkvěla řeč bulharská v krajinách na jihu Dunaje, ve dřevní Moesii a veliké částce Thracie i Macedonie, kdež nyní od oustí Dunaje, anobrž od r. 1830 od města Falče^[335] na Prutu až do Soluna a Kosturského jezera^[336] v dél a od předhoří Želegradu^[337] na Černém moři až k Ochridě^[338] a hořejší Debře^[339] na Černém Drimu^[340] v šíř v ústech prostého lidu slovanského panuje.

Znaky

1) Přísuvné š před změkčeným t anebo místo změkčení jeho: nošt (noc), mošt (moc), mąštą,^[341] mąšten (mutím, mučen), mlaštą, mlašten (mlátím, mlácen).

2) Přísuvné ž před změkčeným d anebo místo změkčení jeho: nąžda (nouze), mežda (meze), voždą, vožden (vodím, vozen), roždą, rožden (rodím, rozen).

3) Gen. přídavných jmen na -ago: dobrago (dobrého), milago (milého), svętago (svatého). Tento genitiv v nářečí novobulharském po ztrátě deklinací již jen co archaismus ve příslovích a písněch trvá.

4) Užívání osobních náměstek mi, ti, si místo přivlastňujících moj, tvoj, svoj: carstvo mi (císařství mé), svętina ti (svatost tvá), baština si (dědina svá); a spojování přivlastňujícího svoj s osobním jemu a si: o svojej jemu sestrě (o své sestře), v svojem jemu gradě (v svém hradě), vsi svojich si ištąť (všickni svých hledají).

Nářečí

V řeči této rozeznáváme pouze historicky nářečí dvoje: církevní čili cyrilské a novobulharské, ono již z obecné mluvy dávno vyšlé, toto u nynějších Bulharův v užívání jsoucí.

Pole

Nářečí církevní podnes již nikde obecnou mluvou lidu slovanského není, než pouze co jazyk překladu písem svatých a knih bohoslužebných u Slovanův řeckého obřadu, Rusův, Bulharův a Srbův, trvá, avšak pokudž v celém středním věku na sloh spisovatelův a tím prostředně i na obecnou mluvu dotčených národův veliký vplyv mělo, ba namnoze ještě až podnes má, nemůže za docela vymřelé jmíno býti, nýbrž stojí mezi živými a mrtvými jako uprostřed; pročež za slušno se nám vidělo, abychom zde krátkou zmínku o něm učinili.

Znaky

Nářečí církevní čili cyrilské vyniká největším bohatstvím forem jak ve tvoření, tak též ve skloňování slov, takže co z původního rázu slovanštiny v jiných nářečích již jen porůznu a po částkách v kusých zlomcích jako rozbitiny po bouři a potopě se nachází, zdeť ještě pospolu a v celosti spatřiti lze. Nechtíce se na tomto místě vyčítáním všech hlavních znakův zanášeti, an to obšírná věc jest, připomeneme jen některé zvláštnosti.

1) Polohlásky čili slabé hlásky ь místo i a e, ъ místo o: tьnьkъ (tenký), mьčь (meč), dьnьsь (dnes), chrьbьtъ (chřbet), vlъkъ (vlk), plъkъ (pluk).

2) Nosové samohlásky ą (ѫ) a ę (ѧ), jako v polštině: rąka (ruka), mąž (muž), męso (maso), ręd (řád).

3) Rozdíl mezi i a y pilně šetřený: bi (bil), by (byl).

4) Změna samohlásky ě po č, š, ž, št, též po jiné samohlásce čili vlastněji po j, v jiné, a sice buď a) v a: veličajši (větší), vetšajši (vetší, od vetchý), nižajši (nižší); možach (mohl jsem), tečach (běžel jsem); bijam (bíme), pijam (píme), ištate (hledejte), drьžam sę (držme se); o blaženěam, nebesněam, nepravedněam (o blaženém, nebeském, nepravedném); buď b) v i: v ž. duálu: moji rucě (mé ruce), vaši nozě (vaše nohy), svętěi ženě (svaté ženy); v imper. mažite (mažte), plačite sę (plačte), vъzchoštite (vzechtějte), nevěruim (nevěřme), rozuměim (rozumějme), ožidaim (čekejme), poslěduim (následujme).

5) st místo sc, pošlého z sk, před e a i v muž. a věc.^[342] lok. a mn. nom.: plъstěm (pltském, tělesném), carstěm (císařském), zemstěm (zemském), k pastě (k veliké noci, od paska, pascha), plъtsti, carьsti, zemsti; totéž v češtině.

6) Změna ch v s: prijęs místo prijęch (přijal jsem), prijęsom (přijali jsme), jaděsom (jedli jsme), a naopak z v ch: ach místo az (já).

7) Plné skloňování neurčitých přídavných; na př. mn. gen. plod zъl (plodův zlých), mnog lět (mnohých let), stran pogybš (stran zahynulých); dat. duchom čistom (duchům čistým), mnogam dušam (mnohým duším); lok. rizach bělach (řízách bílých), mnozěch dněch (mnohých dnech), dělěch dobrěch (dílech dobrých); soc. uzy železny (svazy železnými), děly dobry (děly dobrými), mnogami slъzami (mnohými slzami).

8) Přítomný čas v jd. p. na -ą: biją (biji), slją (šlu), nesą (nesu), miną (minu), mnją (mním), tvorją (tvořím); v mn. p. na -mъ: bijem (bijeme), slem (šleme), nesem (neseme), minem (mineme), mnim (mníme), tvorim (tvoříme).

9) Zkrácený min. čas: v jd. p. 1. os. id místo idoch (šel jsem), priid m. priidoch, obrět m. obrětoch (našel jsem), izběg místo izběgoch (vyběhl jsem); řídčeji vysouváním z prostředku: rěch m. rěkoch (řekl jsem), jach m. jadoch (jedl jsem); v dv. počtu rěsta m. rěkosta (oni dva řekli); v mn. p. 1. os. idom m. idochom (šli jsme), obrětom m. obrětochom (našli jsme), otvrьgom m. otvrьgochom (odvrhli jsme); v 3. os. vъzdvigą místo vъzdvigošę (vzdvihli), priidą místo priidošę (přišli), vъnidą místo vъnidošę (vešli), napadą, m. napadošę, (napadli), něsą m. nesošę (nesli), glagolą m. glagolašę (hlaholili, mluvili), užasą m. užasošę (užasli); řídčeji vysouváním ze středu: privěsą m. privedošę (přivedli), věsą m. vedošę (vedli).

10) Zkrácené praet. part. pass. remy místo rekomy (řečený).

11) Zkrácené praet. gerund. ostavľ místo ostaviv, prělomľ m. prělomiv, rožď m. rodiv, vkuš m. vkusiv, obrašť m. obrativ, porabošť m. porabotiv; řídčeji zkrácení mn. počtu, jako v ruštině: prišьdъ m. prišьdъše.

Slovesnost

Tatoť se začala v druhé polovici IX. století prací Konstantina, jinak Cyrila [umř. 868], a Methodia, bratra jeho [umř. 885], i jejich pomocníkův a nástupcův, pracovavších na vinici Páně mezi Slovany v Bulhařích, Moravě, Pannonii, Srbsku a něco později v Rusku. Podle starých legend přeložili dotčení dva bratří buďto sami, buďto s pomocí soudělníkův svých nejen celé písmo svaté, ale i nejpotřebnější knihy liturgické, jakéž jsou časoslov se žaltářem, služebník s trebnikem, oktoich, irmologion, dvě triodi, paremejnik, minej a ustav. Možné, ba podobné, že vděčné potomstvo připisovalo učitelům a původcům velikého díla i to, což od nich začato a od šťastnějších učeníkův dokončeno bylo. Po oupadku začatého díla národního vzdělání a slovanské liturgie nájezdem Maďarův v Moravě, Pannonii a celých dnešních Uhřích květla slovesnost církevní plodonosněji v Bulharsku, Srbsku a později v Rusku. Mezi 892 — 927 bylo v Bulhařích několiko spisovatelův slovanských, jmenovitě biskupové Jan,^[343] Klemens^[344] a Konstantin,^[345] kněz Gregor^[346] a mnich Theodor Doks čili Duksov.^[347] Sám car Symeon, syn prvokřestěného Michala Borisa, panovník učený, miloval nauky a překládal z řečtiny na slovansko [892 — 927].^[348] Začátkové církevního písemnictví v Srbsku kryjí se v neprohledné tmě minulosti; první, jenž zejména co spisovatelé z ní vynikají, jsou bratří král Štěpán Nemanič Prvověnčený [1195 — 1228]^[349] a arcibiskup Sáva [1199 — 1237].^[350] V Rusku, kamž se církevní nářečí, jakž jsme výš podotkli, s náboženstvím a liturgií dostalo [988], spisovatelství v témž nářečí hned na začátku XI. století zdárně se ujalo. V Čechách pod záštitou sv. Prokopa nalezla liturgie slovanská a tím i nářečí církevní jakýž takýž přítulek v klášteře Sázavském až do l. 1097. Jsou sledy, žeť i v Krakově nebyla neznáma. Mezi tím nejzdařileji se jí vedlo v jižních a východních Slovanech, jmenovitě v Bulhařích, Srbech a Rusku, kdež hned v běhu prvních dvou století rozličnými spisy v oboru bohosloví a historie, překlady a výklady sv. písma, knih liturgických, děl sv. otcův, církevního práva, letopisův atd. tak se obohatila, že i v těch kusých nás došlých zbytcích znajícímu ji lépe bezděčné obdivení vynucuje. Z této nejstarší doby buďtež zde jen některé vzácnosti pro paměť připomenuty. Původních rukopisův, do XI. stol. sahajících, dílem s označením let, dílem bez něho, známe posud dvanácte; než podobno, že někteří ze zlomkův bez označení let, ku př. život sv. Kondrata v Moskvě, starší jsou. Mezi těmi rukopisy vynikají a) evangelium remešské, v Čechách rukou sv. Prokopa psané [kv. 1030, umř. 1053],^[351] na něž někdy králové francouzští přísahu skládali; b) evangelium pro kníže Ostromira, l. 1056 — 1057 psané, v Petrohradě; c) žaltář s vysvětlením, jeden v Moskvě, druhý v Petrohradě; d) stichirář s nápěvy, v Petrohradě; e) sborník knížete Svatoslava l. 1073, ve voskresenském Novojerusalemském klášteře blíž Moskvy, a jiný l. 1076, v Petrohradě; i) Antiocha pandekty, v kl. voskresenském; g) Řehoře Nazianského řeči, v Petrohradě; h) životy svatých a řeči sv. Jana Zlatoustého, někdy v Suprasli, nyní zmizelé^[352] atd. Mimochodem podotkneme, že některé dle jazyka a slohu sem náležející památky psány jsou písmeny glagolskými, cyrilských rozdílnými, na západě v Chorvatech i Dalmatech, nevědomo vlastně kdy, v běh uvedenými a v XIV. st. z vůle Karla IV. i u nás v Praze v Emauzích vzdělávanými.^[353] Z těchto glagolsky psaných rukopisův nejstarší se cení a) evangelium, od Assemana z Jeruzeléma přinesené, v Římě, a b) řeči sv. otcův, v Tridentu [vyd. 1836].^[354] Památek těmto buď souvěkých, buď i starších, ale jen v přepisech, mladších XI. stol., do nás došlých, jak Upira Lichého proroctví [1030], života sv. Vladimíra [1037] a j., sem nepotahujeme. V následních stoletích, zvláště v běhu XIII. a XIV., církevní nářečí nejen v rukou původních skladatelův a spisovatelův, ale i pod pérem pouhých přepisovačův bohoslužebných knih od prvotní své přesnosti vždy více se vzdalovalo, až naposledy vzdělávání jeho vkročením v to rozličných okolností jak na východě, tak i na jihu cele se zastavilo. Nemohouce zde v další nastěňování příběhův jeho vcházeti, končíme tím připomenutím, že velmi důkladnou mluvnici tohoto nářečí, latině sepsanou, máme od Dobrovského [1822];^[355] ouplného kritického slovníka^[356] (vydané od Beryndy v Kyjevě 1627, 1653,^[357] Polykarpova v Moskvě 1704^[358] a Aleksějeva v Sv. Petrohradě 1774 i Moskvě 1815 atd.^[359] jsou velmi chudé a nedůkladné^[360]) a soustavné historie literatury při té tak hojné zásobě k obojímu až posud nemáme.

Pole

Obvod jeho vyměřuje se čárou, od Djurdjevského hrdla^[361] čili jižního ramene Dunaje vzhůru korytem Dunaje na západ až k městu Tulči^[362] se zvedající; odtud přestupuje přes Dunaj do Ruska, zahybuje se okolo celého újezdu Kahulského^[363] ve vlasti Bessarabské (v němž 89 velikých osad bulharských s městem Bolgradem, předtím Tabakem,^[364] a 70.000 obyvateli), vrací se u vtoku Prutu čili města Reni do Turecka a běží nejprve na jih, potom na západ řečištěm Dunaje až k Vidinu,^[365] kdež suchou zemí k Bregové^[366] na Timoku přeskakuje; odtud se chýlí k jihozápadu a jihu korytem Timoku až do soutěsky Vratarnice,^[367] kdež se na východ vychyluje, i vyloučiv několik vesnic srbských, jižně pod Svrlikem^[368] řeku Timok přechází a ke vsi Dráževci,^[369][370] půl druhé míle na západ od Niše, dobíhá; zdeť řeku Bulh. Moravu přechází a západním, oudolí její lemujícím pohořím nejdřív k jihovýchodu, potom jihozápadu i západu běží, města Leskovec^[371] i Vranou^[372] pod se pojímá a pod městem Moravou přes řeku Moravu k soutěsce nad Kačanikem^[373] se přimyká; odtud padá hřebenem hor Šarských^[374] pod arbanaskou ves Zelku,^[375] hodinu vzdálí k západu od Tetova, a dále k jihu východním svahem pohoří Šárského, na němž se bulharština s arbanaštinou míchá (Kostovo^[376] i Kičevo^[377] je arbanaské) až blízko města Ochridu, kdež k severu se vyhýbna, částku Vyšní Debry^[378] okružuje a dále korytem Černého Drimu, východním břehem jezera Ochridského, podkrajím města Děbole,^[379] hřebenem hor, Džumerka^[380] řečených, blízko pod macedovalaskou osadu San-Marinu^[381] se posouvá; odtud se obrací na východ přes jezero Kosturské, městečko Kastranici,^[382] jezero Jenidže,^[383] vedle zřícenin Pelly^[384] až k městu Solunu; odtud vystupuje přes ves Jeniköi^[385] pod Chortjašem,^[386] poslední to bydliště Bulharův v tom okolí, hřebenem pohoří, rovinu Sěrskou^[387] na západu lemujícího, až do Větrenu^[388] a Demirhissaru^[389] na Strumě;^[390] odtud běží k východu a severovýchodu přes vsi Krasnu,^[391] Starčišt,^[392] vysokou horu Perin^[393] ke vsi Rusům^[394] na dolní Mestě,^[395] dále za horu Dospať^[396] ku pramenům řeky Surmiše čili Ardy, potom korytem jejím až po městečko Karlidžik,^[397] pak středozemím až k městu Hirmenli^[398] na Marici, poslední to osadě Bulharův v té straně; odtud se táhne z počátku východní stranou oudolí Marice až k Adrianopoli,^[399] dále na východ přes ves Erekler,^[400] nejjižnější to s celkem spojené sídlo Bulharův v tom směru, za městečka Trnovo^[401] a Samokov;^[402] potom pozvedna se k severu, přímořím až k Vasiliku^[403] a břehem mořským až k oustí Djurdjovskému, od něhož jsme začali. Sídla Bulharův prostírají se tedy po větší částce dřevní Moesie, Thracie i Macedonie čili nyní tak nazvané Rumelie ve státu tureckém a jediné na severu přes Dunaj do státu ruského zabíhají, újezd Kahulský z větší částky vyplňujíce. Vně tohoto tak obmezeného celku nacházejí se jednotné vesnice bulharské v Turecku v okolí Gorice^[404] v Arbanasech,^[405] blízko Carhradu,^[406] až i v Malé Asii (Kiz-Derbend^[407] mezi Nikomedií^[408] a Niceí^[409]), ve Valachii, knížectví srbském, království řeckém u Vojnice a jinde porůznu; v rakouském státu v Uhřích v stolici Temešské dvě velké osady, Bešenovo^[410] a Vinga;^[411] v Rusku v gubernii Chersonské nedaleko Tyraspole^[412] šest osad. Vnitř tohoto pole přebývá společně s Bulhary směs přerozličných národův, zvláště Turkův, jenž všudy větší a pevná města onde i onde po rovinách, jmenovitě v koutě Dobriča^[413] jmenovaném, i roztroušeně vesnice zaujímají, potom Řekův, Arnautův (okolo Vrany na bulh. Moravě,^[414] v Kostově, Kičevě^[415] atd.), Macedovalachův čili Cincarův, Židův, v újezdu Kahulském Moldavanův i Rusův atd., takže, vesměs mluvě, jen v některých hornatých, ještě málo známých krajích prostý lid bulharský čistý bez všeliké cizí příměsi nalézti lze. Ostatně sousedí Bulhaři na severu v újezdě Kahulském a na celém Dunaji od oustí jeho k Tulči,^[416] od Ren^[417] k Vidinu a dále po čáře od Vidina k Bregové na Timoku s Valachy; na západu nejprve se Srby po čáře od Bregové až do Kačanika, potom s Arnauty po čáře od Zelky u Tetova až do Ždrelec^[418] pod Kosturem; na jihu s Řeky a Turky, divně smíchanými, po čáře od jezera Kosturského až k Vasiliku na Černém moři. Lidnatost určitě udati nemožno: starší počítali v Turecku jen 1 1/2 milionu, což naočitě málo jest, Boué, jenž sám l. 1836 — 1838 v těch zemích cestu konal, 4 1/2 mil., což převýšené jest; my s větší podobností počet jich v Turecku na 3 1/2 mil. obmezujeme, což s osadníky, jichž v Rusku 80.000, v jižních Uhřích 7.000 se počítá, dohromady 3,587.000 duší vynáší. Z těchto jest asi 3,287.000 východní čili řecké a jen asi 50.000 v Uhřích a Bulharsku západní čili římské víry; ostatní, asi 250.000, zvláště oni, jenž v okolí Dospatu, Nevrkopu^[419] č. na hořejším Vardaru bydlí, odpadli v té dlouhé tísni času k mohamedánství, nespustivše se nicméně až posud přirozeného jazyka svého.

Znaky

1) a a) místo ą: zab (zub), dab (dub), maž (muž), raka (ruka), galab (goląb’), patnik (poutník); místo ъ onde i onde: krav (krev), vrach (vrch), prast (prst), sas (s, se), kach (k, ke), odachni (oddechni).

2) e a) místo ę, jako v srbštině: me (mě), te (tě), se, meso (maso), peta (pata); b) místo a: treva (tráva), gleva (hlava), čes (čas), čeroděj (čarodějník); c) místo ě: gvezda (hvězda), telo (tělo), mesto (město), sneg (sníh); d) místo ь onde i onde: den místo dьn, starec m. starьc, oves m. ovьs, tenko m. tьnko; e) místo ą: čine (činím), love (lovím); f) místo i velmi zhusta: krela (křídla), preroda (příroda), velek den (veliká noc), stotena (stotina). Naopak

3) i místo ě a e velmi často: nozi m. nozě (nohy), na potoci, beriš (bereš), možiš (můžeš), nesit (nese), jesin (jeseň).

4) i místo y, jako u Srbův a ostatních Illyrův: sin (syn), visok (vysoký), gizdav (pyšný); než d, n, t zůstávají před i tvrdé.

5) o někdy místo ъ: sfekor (svekr), kakof (jaký), petok (pátek), mrьtof (mrtev), so (s, se).

6) Polohlásky ь a ъ namnoze ještě v staré platnosti: ogъn (oheň), grъlo (hrdlo), crьkfa (církev), krьf (krev), crьno (černé), crьvjak (červík), vьhva (zloděj), dlъgo (dlouho), Blъgarin (Bulhar).

7) u místo o, jako v krajinském podřečí: mnogu (mnoho), sivu stadu (sivé stádo), golemu čudu (veliký div), duru (do, až).

8) ja neb a místo ě neb e často: bjagaj (běhej), mljako (mléko), čoljak (člověk), njašto (něco), caluni (celuj), Praslav (Přeslav, město).

9) ch obyčejně velmi slabé, asi jako h: orechi čti orehi (ořechy), mucha čti muha; někdy jako f: ftela (chtěla), zvláště místo chv: fate (chvátím).

10) l jedno, prostřední, jako v češtině; základ, selo (sídlo), daleko, prolete (podletí).

11) c místo č, pořídku: crьno (černé), crьvjak (červík); hustěji naopak č místo c, jako v novohradském podřečí: reči (rci), srьče (srdce), visoče (vysoce), proroči (proroci), človeči (člověci), črьkovno (církevné).

12) Změna slabých souhlásek v silné:^[420] k místo g: chadok (umělý), nokti (nehty); t místo d: grat (uh.-slv. hrád, krupobití), sporet (pořád, podlé), tvrьt (tvrdý); p m. b: ljap (chléb), grьp (hrb); f m. v: ofci (ovce), crьkfa (církev), fčera (včera), lof (lov), tfoi (tvoji); s m. z: brьs (brzký), glavisna (hlavizna); š m. ž: maš (muž), dьš (dežď, dešť); a naobrat silných^[421] v slabé: g m. k: izgazi (zkaz), gniga (kniha), kach m. kak (ke), Vichtor (Viktor); d m. t: pendikosti (svatodušní svátky), Konstandin (Konstantin), Leondia, Andonia; z m. s: sizev (takový), pristavnizi (přístavníci, sluhy).

13) Vysouvání souhlásek d, v, l: gleaš (hledíš), klaiš (kladeš), ostiniš (ostydneš); glaa (hlava), daboi (dubové), storil (stvořil); sъzi (slzy), dъgi (dluhy), žъtici (žlutici, dukáty), sъnce (slunce), zemja (země), sabja (šavle), prelomen, postaven.

14) Přísuvné g: gi (je, eos), gale (ale); též n: nizvor (pramen), nezero (jezero); a t: stram (hanba), Stracinin, Stracimir.

15) r místo l: isceri (scel, vyleč), Arbanasin (Albanec); a naopak l m. r: Gligorije (Řehoř).

16) sk místo ks ve jménech Aleski (Alexius), Aleskander (Alexander), odkudž Skender-Beg (Jiří Kastriota).

17) Přesmyknutí souhlásky r zpředu za a: gardina místo gradina (zahrada), starna m. strana, Varna (město); vyskytá se též ve starém polabském a kašubském.

18) Pohlavní slovce, na zadu přivěšované, původně -ъ, -ъt, -ь, -ьt, potom podle rozdílného vyslovování hrubého jeru (o neb a, viz výš č. 1 a 5) muž. -o, -ot, -a, -at, žen. -ta, v. -to, mn. p. muž. žen. -te, v. -ta: jazik-o, jazik-ot, jazik-a, jazik-at, (jazyk), kraj-e, kraj-et (kraj); voda-ta; pole-to; proroci-te, vodi-te, sela-ta.

19) Ztráta skloňování, vyjímaje nom. a vok., a tvoření pádův pomocí předslovcí, ku př. gen. a dat. s na: dom-at na bašta (dům otce), dade na syn-a (dal synu) atd.

20) Tvoření druhého stupně u přídavných, předložek, ba i některých statných, skládáním s po: povisok (vyšší), pobel (bělejší), pomlad (mladší), postar (starší); podobro (lépe), pomnogo (více), poskoro (rychleji), polesno (lehčeji); pojunak (větší rek); a třetího s naj i prvním stupněm: najvisok (nejvyšší), najbel (nejbělejší), najmlad, najstar.

21) V přít. času ukaz. způs. 1. os. v množ. počtu na -me: dumame (pravíme), pišeme, sadime.

22) Ztráta infin. a nahražování ho slovcem da s indikativem: može da vodi (může voditi), nemoj da oreš (nechtěj orati, noli arare) atd.

23) Zdvojování předložek s a k: sъs, sos, sas (s, se); kъk, kak, kach (k, ke).

24) Neobyčejné množství přísuvných částic na konci náměstek, předložek, příslovek a spojek, na př. teizi tri (ti tři), kamto (k), zamto (za), otkonova (odkud), otdekato (odkad), ami (a, t. ale), až i „jazekanaka“ místo jáz, já!

Podřečí

Nářečí bulharské obyčejem jazykův národův horských, literárně nevzdělaných, v několiko podřečí a ještě více různořečí se rozdrobuje.^[422] Jisto jest, že jinak v hořejší Moesii čili v pokraji řeky Niše a bulharské Moravy, jinak v dolejší Moesii čili mezi Balkánem a Dunajem, jinak zase v Macedonii se mluví. Rozdíly tyto, i v samých od Bulharův posavad vydaných spisech dosti patrné, v soustavný přehled uvésti budoucnosti zůstaveno buď.

Slovesnost

Té ještě není, a bude-li kdy a jaké — nostros Fortuna labores versat adhuc casusque iubet nescire futuros. — Pročež zde jen o některých starších i novějších písemných^[423] památkách a plodech, jež by ku poznání vzniku, proměn a nynějšího stavu bulharského nářečí sloužiti mohly, co nejkratčeji podotčeno budiž. V nejstarší době, totiž od uvedení křesťanství až do vyvrácení cárstva od císaře Basilia [861 — 1019],^[424] květlo, jak jsme výš řekli, v Bulhařích nářečí církevní. Po oupadku říše, až do jejího obnovení za cara Asěna [1186], anobrž i v pozdější nestálé době, v těch krvavých rozmíškách a hrozných vichřicích, národy na poloostrovu thrackém osedlé, Bulhary, Valachy, Arbanasy a Řeky, neustále do divokého^[425] víru zachvacujících a proměšujících, položen, zdá se, pod vplyvem valaštiny a albanštiny základ k nynějšímu, ve skladu svém hluboce kleslému nářečí bulharskému. V rukopisech za cara Asěna [1186 — 1196] psaných, jakož i v původní jím vydané listině již některé patrné znaky počínající zkázy jazyka znamenati lze. Titoť znakové naskýtají se mnohem hojněji v listinách carův Michala Asěna [1253] a Šišmana [1387], časův našich došlých. Po konečném vyvrácení carství bulharského od Turkův [1392] udrželo se sice nářečí církevní čili starobulharské co jazyk ouřední na dvoře knížat valaských, arbanaských (na př. Aleksandra kn. Kaniny a Avlony 1368 sld., Jiřího Kastrioty čili Skenderbega 1459 sld.) a jiných; ale řeč sama, jakž z listin dotčených knížat, v Petrohradě [1840]^[426] a Bělehradě [1840]^[427] vydaných, patrno, tím vždy víc trpěla, cizotou porušována jsouc. Některé památky z XVI. a XVII. stol. svědčí, že řeč prostého lidu od nynější tehdáž málo aneb nic nebyla rozdílná. Minulého století pokusil se kněz Daniel v Moskopoli ve své bráně jazykův, v Turecku běžných, k ostatním třem i bulharský připojiti [1770, přetištěno od Leaka v Londýně 1814^[428]]; tohoto pak století od 1814 do 1842 vydali někteří bulharští vlastenci, mezi nimiž Hadži Joachim,^[429] Cvetko Panadjurec, Berovič,^[430] Nenovič, Stojanovič, Christaki,^[431] Neofyt,^[432] Popovič, Krestovič a j., v rozličných městech v cizině, v Budíně, Brašově,^[433] Bukurešti, Bělehradě a Krahujevci,^[434] do pěti a dvaceti nábožných knih, zvláště pro mládež, mezi nimiž Bukvar od Beroviče [1824],^[435] Evangelia od Sapunova [1828; 1833], Dětovodstvo od Neofyta [1835]^[436] a Christoithija od Popoviče^[437] jak obsahem, tak slohem se vyznačují. Celý Nový zákon tištěn dvakráte, v Londýně [1828] a Smyrně [1840],^[438] a po každé potlačen. Krátké mluvnice vydali Neofyt [1835]^[439] a Christaki [1836];^[440] slovníky zhotovili týž Neofyt a Stojanovič, ještě netištěné, jakož ani sbírky národních písní posud není.

Pole

Ode vsi Podgorja blízko Kysegu^[441] ve stolici Železné až do oustí řeky Bojany v tureckých Arbanasech v dýl a od Temešváru v Uhřích i Negotina v Srbsku až k městečku Bělé^[442] v království benátském a ku^[443] Gorici, Terstu i Kopru^[444] v království illyrském v šíř panuje u pospolitého lidu, s malými výminkami, jedna a táž řeč slovanská, na tré velmi příbuzných nářečí rozdělená, již nejpohodlněji a za zvykem, již od jiných uvedeným, obecným zeměpisným jménem řeči illyrské vyznačiti můžeme. Země, od ní buď zcela, buď aspoň z částky zaujaté, padají do dvou státův, rakouského a tureckého, a jsou tyto: v Rakousku Štyrsko, království illyrské čili Korutany, Krajna a země pomořské, království benatské, Uhry, Chorvaty, Slavonie, vojenská hranice uherská a Dalmatsko s ostrovy; v Turecku Bosna, Hercegovina, dřevní Rasa čili krajina od Nov. Pazaru k Nov. Brdu,^[445] Srbsko, Černá hora^[446] i Arnautsko. Vně tohoto zeměpisného celku žijíť lidé, též řeči užívající, zvláště v Uhřích v osadách až pod Prešpurek se táhnoucích, v Moravě na panství drnoholeckém^[447][448] (Podlužáci již řeč českomoravskou přijali) a v Rusku v gubernii Chersonské.^[449]. Všeho lidu této větve počítá se roku 1842^[450] do 7,246.000, z nichž 4,546.000 pod rakouskou, 2,600.000 pod tureckou, 100.000 pod ruskou vládou stojí, 3,803.000 k římskokatolické, 2,880.000 k řecké, 13.000 ku protestantské víře a 550.000 k mohamedánskému náboženství se přiznává, nepatrného počtu sjednocencův čili tak zvaných unijatův v Dalmacii, Chorvatech a Slavonii v obzvláštní uvážení neberouc.

Znaky

1) e m. ę: měsec (měsíc), pamet (pamět), peta (pata), red (řád), pet (pět), meso (maso), jako v bulharském.

2) e místo y ve skloňování: ribe (ryby), glave (hlavy), sestre (sestry), krave (krávy), dare (dary), grěhe (hříchy), knjige (knihy), junake (jonáky, reky).

3) i místo y, jak v novobulharském riba (ryba), kiša (déšť), gibati (hýbati), sin (syn), mi (my), vi (vy), ti (ty), při čemž d, n, t před i vždy zůstávají tvrdé, jako u Malorusův, ku př. hoditi čili jako by bylo psáno česky hodyty.

4) dj a j, chorv. i dž, místo žd: rodjen, rojen (rozen), sudjen, sujen (souzen), nudjen, nujen (nuzen), žedja, žeja (žízeň), medja, meja (meze),^[451] tudj, tuj (cizí).

5) r místo ž: more (može), renem (ženu), jere (jež, ježto), ar (až), zar (zdaž), dokler (dokudž), ure, vre (již), tere (též); vyskytá se, ač velmi pořídku, i v dolnolužickém.

6) Gen. jd. počtu u přídavných na -ga: dobroga, chrv. dobrega, kor. dobriga (dobrého), zelenoga, zelenega, zeleniga (zeleného).

7) První os. přít. času v mn. počtu na -mo: igramo (hráme), sipamo (sypeme), oremo (ořeme), pletemo (pleteme), držimo (držíme), trgujemo (trhujeme).

Nářečí

Jakož^[452] lid touto řečí mluvící třemi obzvláštně jmény národními vyznamenávati se uvykl, Srbův, Chorvatův a Slovencův, tak i troje, ačkoli vespolek velmi příbuzné nářečí v řeči jeho hned na pohled se rozeznává, srbské, chorvatské a vlastně slovenské čili korutanské, kteréžto třetí pro lepší rozdíl tímto posledním jménem jakožto starožitnějším nazoveme.

Pole

Čára, obmezující vlast tohoto nářečí, vychází od řeky Maroše^[453] níž Aradu v Uhřích, a směřujíc k západu i obešedši Lak,^[454] od Slovákův obydlený, i jiné maďarské osady, přes Sv. Mikuláš^[455] a Bebu^[456] k Tyse pod Segedinem^[457] dobíhá; odtud Tysou na jih až po Sentu a suchou zemí na jihozápad až za Heděš^[458] se spouští; odtud vystupuje k severu a severozápadu přes Topolu,^[459] Almáš,^[460] Sv. Ivan^[461] k Baji na Dunaji; dotud se točí nejdřív jižně blízko k Somboru, pak přechází Dunaj pod Bezdánem^[462] a táhne se rozmanitými oklikami k západu přes Muchač,^[463] Šiklóš,^[464] Pětikostelí,^[465] Sv. Vavřinec,^[466] Bakši,^[467] Syhoť,^[468] Čokoni^[469] až k Drávě nad Barčem;^[470] odtud, přejdouc za Drávu, běží přes Pitomači^[471] nad Veroviticí^[472] k Belováru;^[473] odtud vychýlivši se k severu přes Roviště^[474] a Cirkvenu,^[475] padá jihozápadně vedle Kapelly^[476] až do Lupoglavy; odtud postupuje k jihu přes Ivanić^[477] až k řece Čažmě, zahybuje se na severovýchod k Rečici^[478] a Jelenské,^[479] spouští se na jih přes Kutinu a Lipovlany^[480] až k Jesenovici^[481] na Sávě;^[482] odtud přestoupivši Sávu, vine se křivolace k severozápadu poříčím Sávy až pod Petrini^[483] a dále jižním během Kulpy^[484] přes Trepči^[485] a Moravce^[486] až pod horní Karlovec,^[487] odtud postupuje nejprve na západ ku^[488] Kulpě u Vukové Gorice,^[489] pak ohnouc se k severu tokem Kulpy do Paky^[490] a suchou zemí přes Krasič^[491] až do Pokleku^[492] za Breganicí,^[493] obchází vojenský okres Uskokův čili Žumberčanův a přechází u Dragy^[494] do Krajnska;^[495] odtud se táhne k jihozápadu hřbetem hor, Uskockými^[496] zvaných, přes Semič^[497] vedle Chočevarcův^[498] až do dolního Logu,^[499] dále vedle týchž osad německých hřbetem hor, oudolí Kulpy na severu ohražujících, nad Kostelem^[500] a mimo Reku^[501] až k Osivnici u stoku Kulpy a Čabranky;^[502] potom korytem Čabranky až téměř ku pramenům jejím; odtud se točí střídavě k jihu, severozápadu a jihozápadu odhraničením Krajny dříve od stolice Záhřebské, potom od Istrie až do hor Čičských;^[503] odtud se kloní k jihozápadu přes Kociančić; v horách dolinou, jíž řeka Dragonja^[504] teče, až do solivarův Piranských^[505] i samého moře, odtud se vrací k jihovýchodu přes Siné moře,^[506] otáčejíc se okolo ostrovův chorvatsko-dalmatských, až k oustí řeky Bojany; odtud se nese vzhůru k severovýchodu po Bojaně až do Skadru,^[507] dále k severu východním břehem jezera Skaderského až do Žabljáka^[508] a vedle Morače^[509] východní stranou oudolí jejího až k Cěvně;^[510] odtud, přejdouc Cěvnu, postupuje vysokými horami až pod Gusin;^[511] odtud se kloní k jihovýchodu hřebenem hor, rovinu Metoiji^[512] na západě ohražujících, sestoupá k Djakovici^[513] a běží na jih pod Prizren; odtud se zdvihá k severovýchodu a dosahuje u Kačanika^[514] čáry, Bulhary na západě obmezující, po níž dále k severu a východu až do Bregové na Timoku běží; odtud se zatáčí k severozápadu pravou stranou Dunaje, pojmouc pod se Negotin a Brzupalanku^[515] a nechajíc mimo se vsi valaské na srbském břehu Dunaje, až k oustí Rečky^[516] do Dunaje; odtud postupuje vzhůru k severozápadu korytem Dunaje až k St. Moldavě;^[517] odtud se vznáší zatočile k severozápadu a severu, nejdřív krajem Dunaje k N. Palánce,^[518] potom středozemím přes Bělucírkev,^[519] V. Kakovu,^[520] Moravici,^[521] Detu,^[522] Žebel,^[523] Temešvár,^[524] Vingu k Aradu na Maroši, kdež její konec jest. Vně tohoto celku bydlí Srbové v mnohočetných a lidných osadách v Rakousku; v jižních Uhřích mezi Maďary a Němci na Dunaji od Vyšehradu^[525] až do Pentele^[526] ve stolici Bělehradské, na ostrově Rackovině, potomci to vystěhovancův z Turecka za patriarchy Arsenije Černojeviće I. 1690, dále ve stolici Šomoďské a Baraňanské^[527] porůznu, potom v Báčské, kdež Sobotice^[528] z většiny od nich zaujata, Čongradské (původně Černohradské),^[529] Čanadské, Aradské a j.; v Rusku v gubernii Chersonské, někdejší Nové Serbii, od Krylova^[530] a Kaljužiny^[531] na Dněpru až do Torgovice^[532] na Sinjuše, potomci to vystěhovancův ze Slavonie a jižních Uher za císařoven Marie Terezie a Alžběty I. 1751 — 1753; naposledy v Turecku mezi Bulhary a Arbanasy v krajinách ke Srbsku a Černé hoře příležících. Naobrat vnitř našeho vymezení bytujeť společně se Srby směs národův a jazykův, a sice v jižních Uhřích a Slavonii: Maďarové ve stolici Baraňanské, Báčské (Temerin,^[533] Bezdán^[534] atd.), Torontalské a Temešské; Němci zvláště mnohočetní v týchž stolicích a v Požežské (Kutjeva^[535] i Kúla,^[536]) pak v petrovaradinském i německo-banátském pluku; Slováci v stolici Báčské (Petrovce,^[537] Hložany,^[538] Kisáč,^[539] Kulpin,^[540] Bajša,^[541] Lalič,^[542] Pivnica^[543] atd.), v Torontalské (Aradac),^[544] v pluku petrovaradinském^[545] (St. Pazova)^[546] a německo-banátském (Padina,^[547] Kovačica^[548]); Valachové ve stolici Báčské, Torontalské a Temešské; Rusňáci čili Rusíni v Báčské (Kucura,^[549] Kerestúr^[550]) a Sremské (Šid);^[551] Arnauti v petrovaradinském pluku (Hrtkovci^[552] a Nikinci^[553]), o známé směsi obyvatelstva po městech v Uhřích mlčíc; v Istrii a Dalmatech jsou města, zvlášť pomořská, buď docela, anebo z většiny zvlaštělá; v Turecku, vyjmouc Srbsko a Černohoru, kdež v prvním jen v Bělehradě, Šabci, Smederevu,^[554] N. Ršavě,^[555] Sokolu^[556] a Užici^[557] něco málo Turkův a v okresu Kladovském,^[558] v tak zvaném Kljúči, též v Krajině^[559] od Negotina k oustí Rečky^[560] do třiceti vsí valaských, v poslední pak jen v kraji kučském v plemeni zatrěbském několika vesnic arnautských, ve všech ostatních zemích, Bosně, Hercegovině a dřevní Rase, zvláště mnoho Turkův ve větších a pevných městech a Arnautův okolo jezera Plavy,^[561] v oudolí Metoije, na Kosově, okolo Nov. Brda,^[562] Istriny,^[563] Kratova,^[564] Medoky^[565] až pod Bělucírkev, v kterýchžto krajích, někdy čistě srbských, a jádru království srbského^[566] za Černojeviće I. 1690 tak náramně se rozmohli a rozšířili. Položíme zde hned i zevrubnější ohraničení knížetství srbského a Černohory jakožto vlastí výtečně srbských. Obvodní čára knížetství srbského jest na severu Sáva od Rače^[567] do oustí a Dunaj do oustí Timoku,^[568] potom tato řeka po soutěsku Vratarnici, dále východní její pobřeží až pod Svrlik^[569] odtud příčná čára přes hory ke vsi Draževci na bulharské Moravě pod Nišem, jakž to výš při Bulhařích určitěji udáno; na jihu jižní svah hor Jastrebce^[570] i Kopaonika,^[571][572] ves Bělobrdo (4 a 1/2 míle východně od Nov. Pazaru), ves Rudnica^[573] (1 m. východně od Ibru), ves Kaznović na Ibru, potom řeka Iber, dále hory Golija a Javor, severozápadně a západně od N. Pazaru; na západě hory Zlatibor^[574] a Ivica^[575] až ke vsi Prědolu^[576] na Drině, dále Drina až do vtoku jejího do Sávy u Rače. Meze Černohory jsou na severovýchodě pohoří Kom^[577] a Kuč,^[578] nejvyšší to v celém Turecku; na východě řeka Cěvna^[579] až pod Zatrěb;^[580] odtud severozápadní záhyb nad Podgoricí za Spuž, město na Zetě takořka v hrdle Černohory ležící; odtud svislá čára na jih západním podkrajím Morače až do Žabljáka^[581] a dál přes jezero Skaderské až pod Seoce^[582] v okresu Černickém; odtud jižní oblouk horami nad Barem;^[583]; na západě čára, běžící pohořím od Božkovičevy Kúle (věže) přes klášter Stanjević^[584] ku^[585] Kotoru pod horou Lovčenem a dále ke Grahovu,^[586] odtud směrem severovýchodním, pohořím Lukavica^[587] řečeným, mimo Nikšić, Onogost,^[588] Župy^[589] s malým záhybem k východu do vnitřku Černohory okolo Duboka^[590] až nade vsi, Lěvišta^[591] a Uskoci řečené, u pramenův Morače v sousedství Drobňákův. Srbové, v souvisné celotnosti považovaní, sousedí na severu s Maďary po čáře od Aradu^[592] k Drávě nad Barčem,^[593] odtud s Chorvaty po čáře od Drávy až do Pokleku,^[594] se Slovenci čili Korutanci po čáře od Pokleku až k solivarům Piranským^[595] v Istrii; s Arnauty po čáře od oustí Bojany^[596] až do Kačanika;^[597] s Bulhary po čáře od Kačanika až do Bregové;^[598] s Valachy po čáře od Bregové a Negotina až do Aradu na Maroši. Rozlehlá jejich sídla prostírají se přes různojmenné země v rakouském i tureckém státu; tamto přes jižní částku Uher, Slavonii, částku Chorvat a Krajnska, Istrii, uherské Pomoří, vojenské chorvatské, slavonské i uherské čili banátské pomezí a Dalmacii; zde přes knížectví srbské, Bosnu, Hercegovinu, dřevní Rasu (krajinu mezi Nov. Pazarem a Nov. Brdem^[599]) a Černohoru. Obzvláštních jmen, pokrajinských i národních, v této rozlehlosti zemí více než kde jinde se zachovalo. Pominouce nevzdělavatelného pro nás a ku předmětu našemu nenáležitého sporu o přednost neboli platnost a rozsáhlost jmen Illyr a Srb (vědomoť, že západní, k římsko-katolické církvi se přiznávající větve jména Srb neužívají, různých jiných názvův sobě přikládajíce),^[600] pominouce též vůbec známých jmen Bosnákův, Hercegovcův, Černohorcův, Dubrovčanův atd., připomeneme zde některá jiná. Chorvati čili Chrovati slovou obyvatelé Dalmat a ostrovův příležících od Istrie až do Neretvy, jakož již za časův Konstantina Porfyrogenety, tak též i jejich osadníci v Černomili^[601] a Metlice^[602] v Krajně (tito jinak i Bílí Krajnci), ačkoli obojí podnes nářečí srbského užívají, a mezi nimi obzvláště Brajci okolo pramenův Kulpy, Morljáci ve Přímoří dalmatském, Čakavci ostrované (od slovce ča místo što, pročež na obrat Štokavci na pevnině dalmatské, jako Kekavci Chorvati vlastní od kaj místo što), tito i Boduli, což však za urážlivou přezdívku platí, a Krčané, jmenovitě Čúci (t. sovy); Čiči na Čičím poli v Istrii, Uskoci, Žumberčani v jižních končinách Krajny a v oddílném okresu sluinského pluku, mezi Krajnou a Chorvatskem ležícím, vystěhovanci l. 1533, 1596 a 1617 z jihu, zvláště ze Seně, přišlí: Šokci všickni Srbové římskokatolické víry u řeckých bratří, jejichž oddíl v Uhřích Bunjevci, a naopak Srbové řecké víry u římských bratří Vlasi a Ráci,^[603] jedno i druhé i třetí i čtvrté pouze přezdívkou; Ráci místo Rašci, Rašané, slovou Srbové řecké víry u Slovákův, Maďarův a j., od někdejšího hlavního města celého Srbska Rasu, nyní Nov. Pazar, na řece Rašce; Máčva,^[604] Braničevo,^[605] Kučevo,^[606] Ključ,^[607] Krajna,^[608] Šumadija,^[609] Starivlah^[610] atd. jsou běžná, dílem již velmi stará jména zvláštních okresův a okolí v knížetství srbském, jejichž obyvatelé Máčvané, Braničevci, Kučané, Ključané, Krajnci, Šumadijci atd. slovou; Semberija kout Bosny mezi Sávou a Drinou, odkud obyvatelé Sembeři; Zeta podnes již jen pokrají řeky Cěvny a Morače pod Podgoricí, ostatek to dřevní rozsáhlejší Zety, nyní se soujmennou řekou do Černohory vtělené, atd. Lidnatost, k nářečí tomuto se znající, obnáší l. 1842 okrouhlým počtem 5,294.000, a sice dle zevrubního rozvržení takto: v Uhřích a banátském pomezí 542.000, v Slavonii a slavonském pomezí 738.000, v Chorvatech, t. v částce Záhřebské stolice a v chorvatském pomezí 629.000, v jižní částce Krajny 40.000, v Istrii a uherském Přímoří 254.000, v Dalmatech 391.000, dohromady v Rakousku 2,594.000; v knížectví srbském 950.000, v Bosně, Hercegovině, ve dřevní Rase a krajištěch Arnautska 1,552.000, v Černohoře 100.000, dohromady v Turecku 2,600.000; v Rusku 100.000. Podle náboženství počítáme řecké víry v Rakousku, Turecku i Rusku 2,880.000, římskokatolické v Rakousku i Turecku (v Bosně a Hercegovině) 1,864.000; mohamedánův v Bosně, Hercegovině a dřevní Rase 550.000, kteřížto ač od víry odpadše, nicméně při jazyku přirozeném pořád setrvávají.

Znaky

1) a místo ь a ъ: dan (dьn, den), mač (mьč, meč), tama (tьma, tma), šipak (šípek), sabrati (sebrati), sakriti (skrýti).

2) o místo ł na konci slabik: pepeo (popel), mio (mil), seoni (selský), seoce (selce, sídelce), žeteoci (ženci), dao (dal), viděo (viděl), kopao (kopal).

3) u místo ł ve středině slov: dug (dluh), pun (pln), sunce (slunce), vuna (vlna), tučem (tluku), stup (sloup), vuk (vlk).

4) u místo v v předložce v a na začátku slov před souhláskou: u ruku (v ruku), udovica (vdova), udod (dědek), uz goru (vz-horu, na horu).

5) jo místo je ve slovích: jova (olše), jošte (ještě).

6) Polohlasné r slabiky zavírající a v jednoslabičných slovích bez přisouvání hlásky: krv (krev), crn (černý), brk (vous), trčati (běžeti), mrviti (hnojiti), mrziti (mrzeti).

7) h místo ch, nejslabší a téměř neslyšné: hlad čti lad (chlad), hlěb čti lěb (chléb), duhovnik (duchovník); někdy v prostředku a na konci místo h slyšeti v: suv (suchý), uvo (ucho); neb j: směj (smích), grěj (hřích), kijati (kýchati); neb g: orag (ořech), prag (prach); neb k: ženik (ženich); než u Dubrovčanův všudy plné ch, u Černohorcův silné h.

8) ť místo bulharského šť: noť (noc), moť (moc), peť (pec), tisuťa (tisíc), kuťa (dům), srěťa (štěstí), místo něhož Illyrové, latinského písma užívající, píší ć: noć, moć atd.

9) c místo č před r: crn (černý), crv (červ), crěvo (střevo), crěp (střep).

10) c, s, z místo k, ch, g před i v dat., lok. a soc. mn. počtu: prostacima, junacima, siromasima, kožusima, rozima (prostákům, prostácích, prostáky atd.).

11) Vysouvání l, d, t a místo dvou posledních často j: čověk (člověk), Raosav (Radoslav), Vlaisav (Vladislav), Mejak (Medák), Brajen (Braten); vyskýtá se i v bulharštině.

12) Soc. ž. jd. na -om: ženom (ženou), rukom (rukou), dušom (duší), zemljom (zemí).

13) Gen. mn. počtu na -a: jeléná (jelenův), žéná (žen), póljá (polí); v Černohoře jelenьh, ženьh, poljьh; u Illyrův, latinského písma užívajících, -ah: jelenah atd.

14) Dat., lok. a soc. mn. počtu na -ima, -ama: jelenima, poljima, ženama.

Podřečí

Z podřečí dle Karadžiće vyznačujeme:

a) hercegovinské po Hercegovině, Bosně, Černohoře, Dalmacii, Chorvatsku a po Srbsku až do Máčvy, Valjeva i Karanovce,^[611] v němž ě krátké, a ije místo dlouhého ě: pěvati (zpívati), děd, stiděti se (styděti se), dijete (dítě), cvijet (květ), pijevac (zpěvec), vrijeme (čas);

b) sremské po Sremu, Banátě, Báčce, jižním Uhersku a v Srbsku okolo Sávy i Dunaje, v němž místo í buď ě: věra (víra), měra (míra), sěme (símě); buď i: letiti (letěti), viditi (viděti), stiditi se (styděti se), kteréžto i sobě zvláště Illyrové latinského obřadu v Slavonii atd. oblíbili;

c) resavské po Braničevu, Resavě,^[612] Lěvči, Temnici a vzhůru po Moravě, po okruhu Paratinském,^[613] Černé řece^[614] a krajišti negotinském, v němž všudy e: leteti, videti, vrteti, dat. jd. muž. na -em místo -om: dobrem (dobrému), belem (bílému); jd. dat. a lok. ženských na -e místo -i: devojke (dívce), glave (hlavě); a ve mn. akk. z, c, s místo g, k, h: roze (rohy), Turce (Turky), kožuse (kožichy). Jest i různořečí nemalý počet. Dubrovčané vyslovují, jakž řečeno, ch: strach, prach, grěch (hřích), dadoch (dal jsem), ucho, chudoba; a mají v mn. gen. a lok. přídavných jmen -ěch: dobrěch, ubozěch, visocěch; v dat. -ěm: dobrěm, ubozěm, visocěm. Černohorci a sousední Přímorci vyslovují staroslovanské ь jako stištěné e: dьn, otьc, mьgla (mlha), kьd (kdy), junakьh (jonákův), ženьh (žen), dále h místo ch, dosti silné, vyjímaje na začátku slov, kdež ho neslyšeti, pak č, ž, š místo c, z, s: bačiti m. baciti (vrci), reči (rci), žnam (znám), bež (bez), šněg (sníh). Pastrovičané, Dalmatinci a ostrované mění na konci slabik m v n: zapantiti (pamatovati), govorin (hovořím), iden (jdu), vodon (vodou), nožen (nožem). Černohorci a Dubrovčané přísuvné l někdy vyslovují, někdy, a sice častěji, v j mění, což Korčulané dle vlaského s každým l činí: zemja (země), ulovjen, žeja m. želja (želání, žádost), košuja (košile), posteja (postel); první i v bulharštině dle valaštiny běžné. V chorvatském Přímoří, Dalmacii, též Bosně a Černohoře často slyšeti c, s, z místo č, š, ž, jako u Mazurův: ca m. ča (co), hoces (chceš), kazes (kážeš). Že římskokatoličtí Slavonci a Dalmatinci místo ě říkají i, již podotčeno. V jižních končinách okruhu Novoměstského v Krajnsku, okolo Metliky, Černomile, Kostela, Osivnice atd. namnoze o místo ą: roka (ruka), l na konci slabik a č místo ć: noč (noc). Přechod to od nářečí srbského ku^[615] korutansko-slovenskému.

Slovesnost

Tato podle rozdílu písmen na tré oddílův se rozkládá: východní, u Srbův řecké víry, cyrilského písma užívajících, západní, u Illyrův římské víry, latinského písma se držících, a glagolitský, od katolických kněží vzdělaný, zvláštního písma si oblíbivších. V prvním čili srbském oddílu možno stanoviti dvě hlavní periody: 1) od uvedení křesťanství až do ouplného zahlazení mravné^[616] vzdělanosti v tureckém Srbsku v XVIII. stol., 2) od obnovení literatury v rakouském Srbstvu až do nynějška [1733 — 1842]. Srbové řecké víry po přijetí písma cyrilského a liturgie slovanské vzděláváliť z počátku nářečí církevní, svého domácího přitom nezanedbávajíce. Podlé svědectví listin, z nichž některé, na opsaných blankách (membranae rescriptae) zachované, do XI. stol. sahají, v Srbsku a Bosně dvůj sloh se utvořil,^[617] církevní a kancelářský, onen přísněji bulharských vzorův šetřící, tento volněji domácí srbštinu v sobě pojímající. Příkladové posledního slohu došli nás v ouředních písemnostech a listinách svobodných obcí, knížat a králův srbských, jichž některý díl vydán v Bělehradě [1840],^[618] též ve starých právích, za císaře Štěpána Dušana [1349, 1354]^[619] sebraných; do druhé třídy náležejí nejen knihy písem svatých a bohoslužebné, ale z větší částky i ostatní spisové, zvláště dějepisní, jakož od kněží a mnichův skládaní. Ze spisovatelův první doby buďtež zde jmenováni: Štěpán Prvověnčený, veliký župan a potom král srbský [v. ž. 1195, král 1222, umř. 1228], vypsal děje otce svého, Štěpána Nemaně [nar. 1114, umř. 1200];^[620] sv. Sáva, bratr předešlého, arcibiskup [nar. 1169, umř. 1237], psal ústavy pro kláštery, život svého otce a j.;^[621] Dometian [kv. 1263], mnich chilandarský, zhotovil životopisy ss. Symeona a Sávy; Daniil [1291 — 1338] sepsal děje králův srbských a životy arcibiskupův, vše to v rkp. Po oupadku mocnářství srbského [1389] hájila se národnost srbská a s ní i jakéž takéž literní umění v některých buď cele, buď aspoň napolo neodvislých knížectvích v severním Srbsku, Bosně, Hercegovině, Černohoře. Vedle přepisování bohoslužebných knih nezanedbáváno i spisování letopisův a nedlouho po vynalezení umění knihtiskařského vydávány zvláště přičiněním dvou mohutných a horlivých velmožův, Jiřího Černojeviće [1493] a Božidara Vukoviće [1519], církevní knihy tiskem jednak v Srbsku v Cetini [1494], v Goraždi [1529], v klášteře rujanském [1537], mileševském [1544] a mrkšinském [1562], v Bělehradě [1552], Skadru [1563], jednak v cizině v Benátkách [1493], Brašově, Trhovišti [1512] a j. Básnických plodův z tohoto starého věku nižádných jiných nestává kromě písní a zpěvův národních, jichž drahná částka ovšem původem svým sem zasahuje. Na konci této doby po dlouhé přestávce psal Jiří Branković [1645 — 1711] děje srbské, v rkp. Po procitnutí Srbův k novému duchovnímu životu pod žezlem rakouským [1733, 1741] vynikl nad jiné muž vznešeného ducha a hluboké moudrosti Dosithej Obradović [1772 — 1811],^[622] jenž ve svých četných spisích, nejvíc mravního obsahu (sebráni v Bělehradě 1833 v 9 dílech), spolu čistě srbskému slohu cestu prolomil. Od té doby vycházeli srbští spisové, zvláště v Budíne a Vídni, častěji. Mezi básníky slynul nad jiné Mušický [umř. 1837].^[623] Ke druhému vyššímu stupni povznesl čistě národní literaturu Vuk Stefanović^[624] Karadžić [1814],^[625] jehož činnost ještě trvá. Od něho jest jediná posud, ač neouplná, mluvnice čistě srbská [1814, 1818],^[626] slovník [1818]^[627] a sbírka národních písní [1814; 1823; 1840],^[628] vedle kteréž sbírka Milutinoviċe [1837]^[629] zmínku zasluhuje. Za našich časův pole slovesnosti srbské znamenitě porozšířeno zřízením škol a tiskárny v novém knížetství srbském. U Illyrův římské víry naobrat toho, co jsme u Srbův řecké víry znamenali, slovesnost světská a nade všecko básnictví mnohem časněji a ušlechtileji se rozvily. V XII. stol. sepsal nejmenovaný kněz duklanský letopisy illyrské nejprvé slovensky („slavonica litera“), potom latinsky, než z původního jeho spisu se nám jen chudý výtah zachoval. Mámeť ještě z XIII. a XIV. stol. několiko rukopisných knih^[630] v čistém národním nářečí. Na konci XV. stol. stal se Dubrovník, ozářen světlem, z Vlach přinešeným, illyrskými Athenami, kterážto sláva mu až do polovice XVII. století zůstala. V témž času slynula osvětou, naukami, a zvláště básnictvím, i některá jiná města a ostrovy dalmatské. V XV. stol. básnili v Dubrovníku Daržič [1463 — 1507],^[631] starší Minčetić, příjmím Vlahović [1475 — 1524],^[632] a Vetranić, příjmím Čavčić [1482 — 1580].^[633] V XVI. a XVII. stol. horovali tamže a v Dalmatech nad jiné Etorović [1532],^[634] Čubranović, Bunič-Babulinović [1550],^[635] Ranjina, Zlatarić [1597],^[636] Gundulić [1620],^[637] Ivanišević [1642],^[638] Palmotić [1657]^[639] a j. Na začátku XVIII. stol. zableskla se ještě jednou na obloze básnického nebe illyrského jasná hvězda v Djordjići [1724],^[640] pěvci s Gundulićem, ač na jiném poli, o závod běžícím. V duchu národních písní básnil Kačić [1729], nadmíru zdařile, tvrdiv ocelové duše chrabrých Illyrův všemi kouzly básnictví k hrdinství proti neukojitelným vrahům a zhoubcům jejich. V tomto století pole literatury, na jihu zúžené, na severu a východě rozprostraňovati se začalo: ve Slavonii totiž básnili neposlední básníci Kanižlić [1759]^[641] a Viď Došen [1768].^[642] O přeložení biblí pro katolické Illyry pracováno již na začátku XVI. stol. od Kassia,^[643] potom mezi 1750 — 1770 od Rosy a okolo 1800 od Burgadelliho, než tito překladové zůstali netištěni. Šťastnější v tom ohledu byl Katančić, jehož tlumočení s textem latinským l. 1831 v Budíně na světlo vyšlo. Vystoupením Gaje^[644] s družinou na dějišti literatury a založením literárního středu v Záhřebu [1826 — 1842] počíná se nová doba slovesnosti Illyrův, o níž vypravovati budoucnosti zůstaveno buď. Nejouplnější posud mluvnici sepsal Brlić [1833; 1842],^[645] slovník Stulli [1806].^[646] Zbýváť připomenouti, že jistá odrůda cyrilice, bukvicí nazvaná, u katolických Bosnákův odedávna až do konce minulého století oblíbena byla, jíž od l. 1571 až do l. 1716 několiko nábožných knih, přičiněním otcův františkánův, v Benátkách, Římě a Trnavě tištěno jest. — Původní vlast glagolské písemnosti, jejíž počátek ještě v temnu jest, v chorvatském Přímoří od řeky Raše v Istrii do Zrmaně v Dalmatech hledati se musí, odkudž teprve po l. 1248 dále se rozšířila. Již výš (§ 11) jsme řekli, že jazyk v bohoslužebných knihách glagolitův byl původně církevní čili cyrilský s příměsí nářečí illyrského dle podřečí přímořského, kterážto příměs v běhu času vždy víc se šířila a rozmáhala. Písmo glagolské nikdy vně hranic chorvatského Přímoří ve všeobecné užívání nevešlo, ačkoli tištění knih glagolských velmi časně, neboť již s missálem l. 1483 v Římě aneb Benátkách, se začalo a ačkoli v dotčeném Přímoří i ouřední písemnosti a listiny v čistém národním nářečí jím psávány. K těmto nyní velmi řídkým památkám světské slovesnosti glagolské náležejí zákony svobodné obce vinodolské l. 1280, v rkp., a listiny i psaní rozličných obcí a velmožův chorvatských od XIV. až do začátku XVIII. století, z nichž některé porůznu tištěny, ostatní po rozličných archivech a knihovnách roztroušeny jsou.

Pole

Obvodní čára počíná se na severu ve stolici Saladské u vtoku Krky^[647] do Mury a táhne se na západ Murou až do hranic štýrských; odtud se kloní k jihu rozhraním stolice Saladské od Štyrska až nad Preseku, kdež k západu se vychylíc, do Štyrska vstupuje, a pojavši pod se několik vesnic, pod Križovlany^[648] do Chorvat vchází; odtud se spouští k jihozápadu a jihu končinami stolice Varaždinské a Záhřebské blízko hranic štyrských přes Vinici, Višnici,^[649] Cvetlin,^[650] Vinogoru,^[651][652] Poljanu,^[653] Selo,^[654] Klanjec, Kraljevec,^[655] Rozgo^[656] k Sávě u Prudnice a přes Sávu dále rozhraním stolice Záhřebské dříve od Krajny, potom od vojenského okresu žumberského až ke vsi Pokleku za Breganici;^[657] odtud vpadá jihozápadní, jižní a východní hranice chorvatského nářečí do hranic srbského, již výš vytčených, až k Čokoni^[658] za Drávou ve stolici Šomodské; odtud se vrací východní stranou Drávy rozmanitými oklikami a záhyby k severu i severozápadu přes Gigu,^[659] Beheň,^[660] M. Komárno^[661] a V. Kaniži^[662] až ke vtoku Krky do Mury. Vně těchto tak obmezených krajin bydlí Chorvati v dosti četných a lidnatých osadách (přes 120 vesnic) v západních Uhřích v stolici Mošoňské, Rabské, Šopronské a Železné, počnouc nad Litavou^[663] u Dunaje pod Prešpurkem až do řeky Lobnice,^[664] v Železné stolici nad Monošturem^[665] do Raby tekoucí. Tito Chorvati, pocházející prý původně z pomořských Chorvat a dělící se na dvě větve, severní čili tak jmenované Vlachy a Poljance, od Kysegu^[666] k Litavě a Prešpurku, a jižní od Kysegu k Lobnici a Rabě, různí se poněkud nářečím od kořenných Chorvatův ve stolici Varaždinské a Záhřebské, blížíce se Srbům. Jsouť ještě Chorvaté osadníci v Moravě, též v Rakousku dvojí, na hranicích moravských i uherských (Mannersdorf,^[667] Au, Hof^[668] atd.), z nichž onino, vyjma drnoholecké,^[669][670] již řeč českou přijali. V tomto objemu nářečí chorvatského pojaty jsou stolice Varaždinská a Križevecká celé, Záhřebské asi dvě třetiny, Saladské a Šomoďské jižní značné končiny a križevského i sv. jirského pohraničního pluku menší polovice. Jméno národní Chorvatův daleko za meze, od nás nářečí chorvatskému vytčené, zasahuje; neboť i obyvatelé poloostrovu Istrianského,^[671] počna od řeky Raše (Arsa),^[672] potom celého Přímoří a ostrovův jeho (Čakavci) až do řeky Cetině (Boduli), anobrž do samé Neretvy a odtud na východ v tureckém Chorvatsku, jmenují se až do dneška, jako již za časův Konstantina Porfyrogenety, Chorvati; avšak tito podle hlavních znakův nářečí jejich od nás k Srbům, bez újmy však jména jejich, připočteni jsou. Z obzvláštních jmen se naskýtají Bezjáci a Puhovci (t. Plchovci), střední č. kořenní Chorvati v Záhřebské stolici a okolí, z nichž ono první již velmi staré, oboje teď pouhá přezdívka, Kekavci (od slovce kaj místo srbského što, jakž výš řečeno), Majdáci, obyvatelé horského okolí samoborského,^[673] ať jiných pouze místných, jako Zagorci,^[674] Medžimurci,^[675] Podravljané,^[676] Poljanci^[677] atd., pomineme. Počet Chorvatův l. 1842 udává se 801.000, z nichž 316.000 do stolice Záhřebské, 284.000 do Varaždinské a Križevecké, 56.000 do križeveckého a sv. jirského pluku a 145.000 do stolice Saladské, Šomodské, Železné, Šopronské, Mošoňské a Rabské padá. Všickni římští katolíci.

Znaky

1) e místo ě: svet (svět), telo (tělo), vera (víra), deva (děva).

2) e vkladné a) v slabikách a slovích s polohláskou r: deržati (držeti), serdce (srdce), perst (prst), smert (smrt), terpljivno (trpělivě); b) všudy jinde, kdež v církevním ь, v srbském a: den, konec, meč, herbet (chřbet); vyjímaje však slabiky a slova s polohláskou l, kdež u, jako v srbském: pun (pln), vuna (vlna).^[678]

3) u někdy místo o: kuliko (koliko), tuliko (toliko).

4) v místo u na počátku slov: vbog (ubohý), vre m. vže (již), vmiram (umírám), vmivališče (umyvadlo), včiniti (učiniti), vgasiti (uhasiti); jindy však místo této změny v předsuvné.

5) h, silnější než české, místo ch: hvala (chvála), hitro (chytře), duh (duch), suhoča (suchota).

6) l na konci slabik a slov bez proměny: jalša (olše), dal, spal, skakal, vučil (učil), mozol, vugel (uhel).

7) dž místo dj, bulh. žd: dogodžaj (příběh), zbudžen (vzbuzen), tverdžen (tvrzen), medža (meze), predža (příze).

8) č místo ť, ć, bulh. št: noč (noc), ostroča (ostrost), suhoča (suchota), občina (obec), znajuč (znajíc), nasledujuč (následujíc).

9) Odvržené v před la: las (vlas), last (vlast, t. vláda), ladati (vládati), Ladislav (Vladislav).

10) Přísuvné v před začátečným u: vud (oud), vučen (učen), vuho (ucho), vusta (ústa), vuzda (uzda), vumreti (umříti).

11) Náměstka kaj místo čto (přímorsky ča, srbsky što).

12) Soc. ž. jd. počtu na -um: ribum, dušum, pticum, svetum, dobrum, menum, tobum (rybou, duší atd.).

13) Dat., lok. a soc. v mn. počtu koncovkami odrůzněny: d. obrazom, gospodarom, popevkam, nočam, telom, vremenam; l. obrazih, gospodarith, popevkah, nočih, telih, vremenih; s. obrazmi, gospodarmi, popevkami, nočmi, telmi, vremenmi.

Různořečí

Ač neveliké jest prostranství, v kterémž nářečí chorvatské panuje, však nicméně máť i toto své pokrajinské mluvení způsoby. Pozoruhodné jest zvláště různořečí záhorské, jímž obyvatelé podkrají řeky Krapiny^[679] od města Krapiny^[680] do Stubice^[681] a od Bělé do Berdovce na Sávě, čili Zahorané mluví. V něm slyšeti å čili hlásku prostřední mezi a a o místo čistého a: åli, napłåtiti; ä m. e: näbä, jä, zämlä, našägo, svätägo; ö místo o: bög, čudö, göspön, jedinöga; ou m. u, cyr. ą: soud, zoub, mouž, rouka, gouba; hrubé ł: płatiti, głava atd. Mluva Chorvatův v západním Uhersku patrně k nářečí v chorvatském Pomoří a Dalmatech běžnému se blíží, mezi ním a vlastně chorvatským jako uprostřed stojíc. V ní znamenati: ča m. kaj, zač n. zakaj; a m. e: otac; uo: buog, buoži; vysuté e: krstjenik, zvrhu, srdce, prvo; h m. ch: hoditi, greh; dj m. dž: rodjen; odvržené v: sa, saki m. vsa, vsaki; va m. vu atd.

Slovesnost

Počátek literatury chorvatské v tom obmezení, které my nářečí chorvatskému zde jsme vyhradili, totiž s vyloučením Přímořanův a ostrovanův, nepřesahuje XVI. století. Bylať doba, když učení německých reformátorův hluboce až do Krajnska a Chorvat, ač na krátký čas, bylo vniklo, že někteří kněží o spisování knih pro lid v prostém nářečí se pokusili: mezi nimiž Bučič^[682] katechismus a jiné nábožné knihy (o N. zákoně pochybujeme) v Nedelišti^[683] vydal [1564 — 1574], později docela zničené a teď neznámé. Pergošič přeložil práva uherská [1574]^[684] a Vramec sepsal všeobecné letopisy [1578].^[685] V XVI. stol. přeložil hrabě Zrinský [sťat 1671]^[686] prapravnuk sygetského hrdiny Mikuláše Zrinského, hrdinskou báseň, bratrem svým Mikulášem původně uhersky sepsanou: Sirena [1660]. Habdelič [1670],^[687] Belostenec [1675]^[688] a Vitezovič [1684 — 1713]^[689] sepsali slovníky, z nichž první dva vydány, třetí v rukopisu; poslední spisovatel i v dějepisu a básnictví se pokusil, usiluje všemožně, ač nadarmo, Chorvaty k duchovnímu životu povzbuditi. V druhé polovici XVIII. století počet spisovatelův chorvatských znenáhla růsti počal, zvláště na začátku XIX. st. naočitě se množe. V čele jejich plodností a prostonárodním slohem vyznačuje se Mikloušič [umř. 1833]; ve vyšším básnictví pokusili se Koritič [1826],^[690] přeloživ žalmy a Virgila veršem, a Krizmanič [1830],^[691] přetlumočiv Miltona prózou, což vše netištěno. Ze sv. písma tištěn jen žaltář [1816] a čtení z evangelií i epištol [1651];^[692] celá biblí posud není vydána, ačkoli o její přeložení již nejedni se zasazovali. Od té doby, co čelnější chorvatští spisovatelé původem Gaje [1826 — 1842]^[693] nářečí illyrské za spisovní jazyk přijali, již jen spisové pro sprostý lid v nářečí chorvatském, a to pořídku, vycházejí. Nejnovější mluvnice tohoto nářečí jest od Kristianoviče [1837];^[694] slovníky starší jsou od Habdeliče [1670], Belostence [1740] a Jambrešiče [1732];^[695] nového není, jakož ani sbírky národních písní. K poznání různořečí uhersko-chorvatského posloužiti mohou knížky od Lába vydané, jmenovitě „Veliki katekismuš“ (v Budině b. r., okolo 1820) a „Kratka šumma katekismuša“ (v Bud. 1814).

Pole

Čára, nářečí toto obmezující, vychází od městečka Monoštura^[696] u vtoku Lobnice do Raby ve stolici Železné v západních Uhřích a postupuje k západu tokem Lobnice až do rozhraní Uher od Štyrska; odtud se kloní k jihu dotčeným rozhraním až ke vsi Černci na soujmenné říčce, kdež do Štyrska vstoupá; odtud běží na západ přes Gorci do města Radgony^[697] na Muře, přechází tuto řeku, táhne se silnicí radgonskou pod Murek^[698] na Muře, potom pohořím, Plač^[699] řečeným, nade vsemi Svičany,^[700] Sv. Jurijem,^[701] Sv. Križem,^[702] Sv. Jernejem,^[703] Sv. Sobotou^[704] a Bernicí, kdež do Korutan vchází, a dále k západu nade vsemi Sv. Janecí na Ojsteru, Kozím Vrchem, městečkem Grbinjem,^[705] vsemi Ubrami,^[706] Otmanjemi,^[707] Gospou svatou,^[708] Picovem,^[709] Možburkem,^[710] Deholci,^[711] Sv. Jurjem,^[712] Kočidalmí, městem Beljakem,^[713] vsemi Podrtím,^[714] Čačemi^[715] a Borovljemi^[716] běží; odtud se obrací k jihu za Brdem^[717] až do Lepalyvsi^[718] na Bělé;^[719] odtud sestupuje oudolím Bělé až ke hranicům Vlach a dále po rozhraní Korutan od Vlach až k hoře, Kanin^[720] řečené; odtud přechází do království benátského delegací Videmské^[721] krajiny, Furlansko řečené, obíhá oudolí Rezjanské,^[722] v němž slovenské vsi Běla (S. Giorgio) s Lipovcem a Ravencem, Njiva, Osejan a Stolbica, a navracuje se k jihovýchodu po silnici od Venzone přes Trčet (Tarcento)^[723] a Staré město^[724][725] až téměř do samé Gradišky, přešedši na té dráze u vsi Brazzany^[726] řeku Idriji^[727] a vstoupivši opět do království illyrského; odtud dochází přes polední nížiny hor mezi Dobrdem^[728] a Tržičem zálivu Tržického a solivarův Sv. Janských^[729] za Dujmem;^[730] pak běží jihovýchodně břehem mořským až do solivarův Piranských;^[731] odtud vpadá na jihu a severovýchodě do hranic nářečí srbského po čáře od dotčených solivarův až do vsi Pokleku^[732] za Breganicí a dále na východě do hranic nářečí chorvatského, již vypsaných, po čáře od Pokleku až do vtoku Krky do Mury; odtud postupuje k severu okolo dolní Lindavy^[733] pomimo maďarského Dobronaku,^[734] Čestrugu^[735][736] atd. až do Monošturu^[737] u stoku Lobnice i Raby, kdež počátek i konec její jest. Do tohoto tak vyměřeného objemu padají země sledující: částka Štyrska (kraj Celský a míň než tři čtvrtiny Marburského, kterážto země Slovencům Malý Štajer slove), Korutanska (něco přes čtvrtinu), Krajna bezmála celá s výminkou jižních končin okruhu Novoměstského, země illyrského Pomoří (Gorica, Gradiška, Terst), částka Istrie, ouzounké krajiště stolice Záhřebské i Varaždinské a díl stolice Železné i Saladské (tříslo země, na východě o městečko Dolní Lindavu, na jihu o Muru, na západě o hranice štyrské, na severu o Lobnici se opírající, 160 vesnic s 18 katolickými a 4 prostestantskými farami). Vně těchto hranic mluví se korutansko-slovenským nářečím v několika nepatrných vesnicích v Štyrsku i Korutansku a snad i v Istrii; vnitř pak tohoto okresu nacházejí se mnohočetné osady Vlachův ve Furlandsku a v illyrském Pomoří, zvláště okolo Gradišky, Gorice a Terstu, jakož vůbec v městech v těch stranách vlaština panuje; v Korutanech na Bělé a v okolí šest německých městeček a vesnic (Malberget,^[738] Trbiž,^[739] Kokova,^[740] Rabel,^[741] Lužnica^[742] atd.); v Krajně celý okres Chočevarský^[743] s 8 farami a 7 lokaliemi a v těch 21.000 obyvateli (ves Sorica na řece Soře,^[744] někdy německá, se prý poslovanila); zněmčených měst Celovce,^[745] Lubjaně,^[746] Velkovce^[747][748] a j., jakožto věci vůbec známé, sem zvláště nekladouc. Nářečí korutanské stýká se na východě s chorvatským po čáře od vtoku Krky do Mury v stolici Saladské až do Pokleku v Žumberčanech; na jihu se srbským po čáře od Pokleku až do solivarův Piranských; na západě s řečí vlaskou po čáře od solivarův Sv. Janských až do Lepalyvsi^[749][750] na Bělé; na severu nejprve s řečí německou po čáře od Lepalyvsi^[751] až do rozhraní Uher od Štyrska, potom s nářečím chorvatským po řece Lobnici až do vtoku jejího v Rabu u Monošturu; naposledy na východě s řečí maďarskou po čáře od Monošturu až do vtoku Krky do Mury. Obzvláštních jmen tu veliká hojnost: mimo obecná národní a zeměpisná Slovencův v Uhersku, Štyrsku a Korutansku, Štajercův ve Štyrsku, Korošcův čili Korutancův (Goratancův) v Korošské zemi (Goratanu, t. Korutanech) a Krajncův v Krajně naskýtají se ve Štyrsku Pogorci, Pogorjanci v horách, Pogorje jmenovaných, jižně od Drávy, Goričané v Gorišku, t. v horách, Slovanské Gorice řečených, jižně od Mury, Polanci dvojí, Murští v rovinách od Radgony do Lotmerku^[752] a Dravští na rovině Ptujské u Drávy, Chaložané v Chalozech, t. okolí na dolejší Dravni, Pesničari na řece Pesnici, Šavničari na Šavnici;^[753] v Krajně Gorenci v Gorensku, t. horní Krajně (v Lublanském okresu), Dolenci v Dolensku, t. v dolní Krajně (v Novoměstském okresu), Notrajnci v podkrají hory Krasu, Pivčané na řece Pivce,^[754] Vipavci na řece Vipavě^[755] v okolí soujmenného města; v Korutansku Zilavci na řece Zili,^[756] ve Vlaších Rezjané a Slavonti, onino na řece Rezji,^[757] tito v horách pod oněmi ve Furlanech atd. Všech Slovanův, nářečí tohoto užívajících, počítáno l. 1842 do 1,151.000, a sice ve Štyrsku 378.000, v Korutanech 84.000, v Krajně 398.000, v illyrském Pomoří (Gorici, Terstu atd.) 217.000, ve Furlanech 22.000, v království uherském 52.000. Jsouť oni daleko větším počtem katolíci, totiž 1,138.000, vyjmouc asi 13.000 protestantův v západních Uhřích.

Znaky

1) Vkladná polohláska è, dle zvuku uprostřed mezi e a i stojící, místo cyrilského ь a ъ: lèv m. lьv (lev), mèč m. mьč (meč), herbèt (chřbet), tenèk (tenký), tèrg (trh), tèrn (trn), mèrtev (mrtev); v obvyklém pravopisu však jindy též i, jindy a se píše, jindy pak vše to vynechává: lôvc (lovec), lonc (hrnec).

2) é místo ě a někdy i pouhého e zní jako splnulé iè, jè a někdy jako èj, blížíc se k hlásce i: véra (víra), sréda (středa), sméh (smích), sétva (setba), véčno, léto.

3) o místo ą, srb. a chorv. u: golob (holub), sosed (soused), mož (muž), dob (dub), soditi (souditi), délajo (dělají), grizejo (hryzou^[758]).

4) ô uprostřed mezi o a a: gospôda (pán), kôsec, kôpa, kôtel, lôvc, vôda, rôsa.

5) v místo u často na začátku slov, jako v chorvatském, ač ne všudy: vbog (ubohý), vboj (vražda), vmor (oumor).

6) ch tak silné jako v češtině, ačkoli jen h se píše: hlad, hlapec, hléb, hromota, duh, vuho čti chlad atd.

7) v, s předcházející hláskou v dvojhlásku au, eu, iu atd. splývající,^[759] místo hrubého, slabiky zavírajícího l, často s proměnou předcházející hlásky: kováv (koval), dáv (dal); délov (dělal), skákov (skákal); vesév (vesel), pepév (popel); gniv (hnil), piv (pil), dóv (důl), sóv (sůl); než místo èl jen u: nagu m. nagèl (náhlý, praeceps), pèrjatu (přítel), kozu (kozel); a ve středině slov ov místo lъ: dovg m. dlъg (dluh), povn (pln), vovk (vlk), bovha (blecha), sovnce (slunce); v obyčejném pravopisu ve všech těchto případnostech píše se l, nikoli v.

8) j místo dj, cyr. žd: préja (příze), saje (saze), meja (meze), rojen (rozen), sojen (souzen), slajen (slazen).

9) č místo ť, ć, cyr. št, jako v chorvatském: peč (pec), sveča (svíce), tisuč (tisíc), mačoha (macecha), svéčen (svěcen), délajoč (dělajíc), vučeč (učíc).

10) per místo pri: per konjih (při koních), perhaja (přichází), perbiti (přibíti), pergnati (přihnati), permorje (přímoří), perprava (příprava).

11) Dat., lok. a soc. mn. počtu rozdílní: rakom, rakih, raki; kovačem, kovačih, kovači; ribam, ribah, ribami; klopem, klopih, klopmi; létam, létih, léti; sémenam, sémenih, sémeni (rakům, racích, raky atd.).

12) Dvojný počet v ouplnosti, jako v nářečí církevním a řeči lužické.

Podřečí

Nářečí toto co mluva lidí horských, nadto slovesně nesjednocená, na dosti veliký počet podřečí a ještě větší počet různořečí se dělí. Znatelé domácí mluvy za taková uznávají patery: a) hornokrajinské, v němž troje l, měkké, tvrdé a prostřední; č neb ć místo k před e a i; č místo čr ve slovích če m. čres (přes), čéšna (třešně), čeva (střeva) atd.; h m. g: hovorim, hôra; d na konci slabik jako řecké θ (th), ba místy jako s: ras (rád), médves (medvěd.); ch místo d před k: réchko (řídko), hlachko (hladko) a místo g na konci slov: snéch (sníh), róch (roh). b) dolnokrajinské, v němž jen dvoje l, prostřední a měkké; ej místo é: srejda (středa), mejsto (město); je místo e: mjeso (maso), svjety (svatý); u místo o: nebu (nebo). c) vnitrokrajinské, v němž jedno prostřední l a vkladné polohlásky i a u plně se vyslovují: bolézin (nemoc), dlug (dluh). d) korutanské, vlastně tak řečené, v němž ue místo o: gospued (hospodin), bueg (bůh), skuez (skrz); ě prvotní: besěda, potrěba, zvězda (hvězda); a místo e: v nabesih (v nebesích), tabej i taba (tebe); h místo g: hora, hovorim. e) štyrské, v němž ü místo u: krüh (kruh), küpil (koupil), kücharka (kuchařka); toto ü z částky i v dolním Krajinsku, v tak řečené Krajně. K těmto co zvláštní různořečí ještě připojiti dlužno f) uherské v západních Uhřích co pokračování štyrského a g) rezjanské a slavonské ve Vlaších co zvláštní, ostře oddělenou odrůdu korutanského podřečí.

Slovesnost

Velmi staré a vzácné památky tohoto nářečí zachovaly se v latinském rukopisu druhdy frisinském, nyní mnichovském, psaném mezi 957 — 994 rukou, jakž podobno, biskupa frisinského Abrahama, totiž tři kusy nábožného obsahu, vydané v Petrohradě (Pamjatniki slov. slovesnosti, 1827)^[760] a ve Vídni (Glagolita Clozianus, 1836).^[761] Potom následuje přestávka několika století až do polovice věku XVI., v němž učení německých reformatorův do Štyrska, Korutanska i Krajny vniklo a učení kněží Truber [1550 — 1586],^[762] Juričič [1562],^[763] Krell [1567],^[764] Dalmatin [1576 — 1589],^[765] rektor Bohorič [1584]^[766] a j. o rozšiřování jeho nejen oustně, ale i písemně úsilnou péči vedli. Tehdáž podporováním vnitrorakouských stavův, zvláště nákladem štědrého Maecena Janeže pána z Ungnadu, vytištěno v Lublaně, Tubinku, Urachu, Vitemberku, Řezně, Norimberku a j. mnoho nábožných a bohoslužebných knih, mezi nimiž i celá biblí [Vitenb. 1584].^[767] Bohorič sepsal první korutansko-slovenskou gramatiku [1584].^[768] Po udušení na začátku XVII. stol. z rozkazu cís. Ferdinanda II., zvláště přičiněním a prací biskupa Kröna, protestantismu v těchto zemích vydávali katoličtí kněží potřebné pro nábožné a mravné vzdělání lidu knihy v nářečí domácím, řídčeji v běhu XVII. stol., hustěji ode druhé polovice XVIII. století do nynějška. Na konci dotčeného století přeložena a vydána společnou prací několika horlivých kněží i celá biblí (v Lublaně 1791 sld.).^[769] Pracováno ve mluvnici a slovníku s obzvláštní pilností. Do téhož času padají i první zdařilé pokusy v básnictví od Pohlina [1780],^[770] Deva, Linharta a Vodnika [1780 — 1819],^[771] na něž v novější době některé neméně zdařilé plody od Jarnika [1814],^[772] Prešérna [1830],^[773] Kastélice,^[774] Župana a j. následovaly. V třídě vzdělavatelných spisův vynikají práce biskupa Raunikara [1813 sld.]^[775] jak čistotou, tak i správností slohu. Dobrou mluvnici podle Dobrovského soustavy vydal Metelko [1830]^[776] a pro podřečí štyrské Dainko [1824],^[777] pro korutanské dle Gutsmanna^[778] Jarnik [1839];^[779] slovníky vyšly od Jarnika [1832]^[780] a Murka [1832];^[781] sbírka národních písní od Vraza [1839]^[782] a Korytka [1839].^[783] Vlastnosti štyrsko-slovenského různořečí v západních Uhřích poznány býti mohou z přeložení N. zákona od Küzmiče [1771, 1818],^[784] z kancionálu od Barly [1823]^[785] a jiných nábožných knih, jakož i z mluvnice jazyka uherského od Košiče [1833],^[786] tímto různořečím psané.